School of pain
Tak a je tu chvíle na kterou se tak dlouho čekalo...
Užijte si to.
Poslední část:
Bleskově vyběhl tři zbývající patra, nahoru do ubytoven nejvyšších ročníků – čtvrťáků. Bez povšimnutí minul svůj vlastní pokoj. Ignoroval i pár přátelských pozdravů od spolužáků. Mířil přímo do pokoje nakonci chodby.
Bez klepání vpadl dovnitř.
,,Briane!“ zaječel téměř nepříčetně.
Brian, který se zrovna houpal na židli, sebou vylekaně trhl a spolu se židlí se rozplácl na zemi.
,,Jau! Co je? Hoří nebo co?“ vyštěkl ostře a třel si temeno hlavy, kde se uhodil.
,,Kde je?“
,,Kdo? Yuuto? Asi v pokoji…“
,,Tam jsem byl!“ odsekl, zkrátil vzdálenost mezi ním a jeho přítelem. Chytil ho za triko a přinutil ho vztát. ,,Jeho věci jsou pryč! Cos mu řekl, Briane? Varuju tě!“
Brian ho od sebe odstrčil a taktéž zvýšil hlas.
,,Co jsem mu řekl? To co ty ne! Já už mu nemohl lhát, Williame, jasný? Řekl jsem mu pravdu!“
,,Pravdu? PRAVDU? Chceš říct, že jsi mu pověděl o té debilní sázce?!“ rozčiloval se Will.
,,Jo, sakra, řekl!“
,,V tom případě seš idiot!“ vyštěkl, otočil se na pomyslném podpadku a vyběhl z místnosti ven. Pokud tu neměl věci, jel na jistotu na letiště!
Yuuto dorazil na londýnské letiště za hodinu a půl. Velká hala hemžící se cizinci nepůsobila zrovna útulným dojmem. Prodral se skupinkou tlachajících obézních američanů, kteří stáli velmi chytře uprostřed hlavní chodby. Když na něj začal pokřikovat co si to dovoluje, tak jim nešetrně sdělil, aby si políbili prdel a šli si stoupnout na stranu.
Ostatní návštěvníci anglické národnosti souhlasně pokývali hlavou, taky nebyli z přítomnosti američanů zrovna happy.
Za sebou táhl těžký kufr a přes rameno měl v pouzdru noťas, neměl dobrou náladu a chtěl odsud konečně pryč!
…Což mu kdosi znemožnil, když ho chytil za paži a přitáhl k sobě. Yuuto sebou překvapeně trhl, když se ocitl přitisknutý v záhybech volné černé látky, patřící vysokému muži. Okamžitě se pokusil ho od sebe odstrčit, což se mu nepovedlo díky síle jeho věznitele, který ho držel jen jednou rukou.
,,Zbláznil jste se?!“ vyjel okamžitě Yuuto, až nyní mu pohlédl do obličeje. Byl to vysoký mladý arab s jiskřícíma černýma očima, které dokázali uhranout určitě jakoukoli ženu, kterou by si přál. Svědčil o tom i zástup žen za ním v černých tunikách a zahalenými obličeji. Stydlivě klopily oči k zemi když si je Yuu prohlížel.
Arab k němu promluvil ve svém rodném jazyce, takže mu gothik rozumněl velký kulový.
,,Koukejte mě pustit!“ zavrčel k němu Yuuto. Arab se však pouze usmál a přivolal k sobě jednu ze svých… žen?
Pokynul jí, aby gothikovi přeložila, to co prve řekl.
,,Můj Pán… chtít, aby vy připojil k on.“ Řekla mu lámanou angličtinou.
Yuutovi vylétlo obočí do závratných výšin.
,,Jo?“ podivil se. ,,Tak ty říct svému pánovi, aby on šel do háje.“ Odpověděl jí.
Chviličku jí trvalo, než si to přeložila sama, poté zběsile zavrtěla hlavou a pohlédla na araba. Ten jí sjel vražedným pohledem
,,Prosím! On mě zabít jestlí já tohle přeložit!“ ublíženě na něj pohlédla.
,,Jen to přelož!“
Dívka na něj chvíli hleděla, poté se otočila ke svému pánovi a řekla mu arabsky to co řekl gothik.
Muži se tvář zkřivila vztekem a napřáhl jednu ruku, aby jí uhodil. Yuuto se ale mezi tím vysmekl a mladou dívku odstrčil dál od jejího trýznitele, a tím uhnula jeho ráně. Chytil ho za onu ruku a ohnul ji v zápěstí, tak aby ho dostal do kolen.
Bolestivě vykřikl, ale poté k němu zvedl své jiskřivé oči s jiskřičkami pobavení. Asi se mu to líbilo.
,,Koukejte jí nechat napokoji!“ zavrčel. Arab ale k němu jen vtáhl druhou ruku a pohladil ho po tváři. Yuuto sebou trhl, ale oběma rukama držel tu jednu arabovu a nemohl dělat tedy nic.
Mužova ruka mezitím sjela k jeho hrdlu a poté k lemu jeho trička, které chytil a přitáhl si ho k sobě. Rty se přiblížil k těm jeho, přivřel oči a…
,,Nechal bych jí, kdybys šel se mnou.“ Řekl perfektní angličtinou.
,,Takže mi rozumíš?“ Vyjel Yuuto a pustil ho. ,,Ty šmejde, takový jako ty nesnášim!“ zavrčel a odstrčil ho. Nasupeně čapl svůj kufr, který tam ještě jako zázrakem stál a odkráčel k pultu s prodejem letenek.
,,Dobrý den.“ Pozdravil. ,, Potřeboval bych letenku na nejbližší let do Tokia.“
,,Jistě, podívám se.“ Odpověděla recepční a chvilku něco zadávala do počítače. ,,Máte štěstí, letadlo za 45 odlétá a mám tu už jen dvě volná místa.“
,,Skvěle, tak jedno bych si vzal.“
Za půl hodiny už nastupoval na palubu letadla. S velkou nelibostí zjistil, že onen arab i s celým jeho harémem jede nejspíš také. Trochu posmutněl. Vzpoměl si, že jeho chování je velmi podobné tomu Willovu… Ten po něm taky vyjel na letišti…
William udýchaně vpadl na do letištní haly. Okamžitě si namířil na informace.
,,Dobrý den! Prosím vás, kdy letí nejbližší let do Tokia?“
,,Je mi líto právě odlétá pane… Mohu vám zarezervovat další let?“
,,Odlétá?!“ vyjel Will. ,,Z jaké runwaye?!“
,,Z…“
To už se ale otočil na podpadku a pelášil pryč z haly. Doufal, že to ještě stihne, musí to stihnout!
Vyběhl z letištních prostor a zběsile narazil do drátěného plotu. Letadlo už bylo ve vzduchu…
,,Ne…“ zašeptal. ,,Sakra, NE!“
Owari...
Tak a protože by jste mě zabily a já jsem opravdu ještě velmi mladý člověk, přichází na řadu ono překvapení:
School of pain II. - druhá řada
Tentokrát se bude odehrávat v Japonsku a... Dál vám nic neřeknu! >_<
Owen a Sett
Léčení je v plném proudu... XD
Nakvašeně po mně střelila pohledem a chvilku vyčkávala, jako by přemýšlela jestli si jí vůbec zasloužím.
Nakonec si ale jen povzdechla a pomohla mi nalít tekutinu do úst. Jakmile jsem vrátil hlavu zpět na polštář, opět promluvila:
,,Odpoledne se na vás přijde podívat lékař… a král.“
No skvěle, další hádka, to opravdu potřebuji… Protočil jsem oči v sloup.
,,Výborně…“ zahučel jsem ,,potěšeně“ a jal se zvedat. To nebyl moc dobrý nápad, okamžitě se mi zatmělo před očima a na temeni bolestivě škublo.
,,Co to děláte?!“ zděsila se Bertha a začala mě opatrně, ale silně tlačit zpět a donutila mě tak si opět lehnout. ,,Z postele ani na krok alespoň na čtyři dny!“ spráskla ruce a zatřásla hlavou, jak mě to jen mohlo napadnout pokoušet se zvednout.
Odpoledne se u mého lůžka opravdu objevil lékař. Nepostřehl jsem ho okamžitě, protože jsem spal.
,,Opravdu nevypadá příliš dobře…“ podotkl a ohmatal mi zlomenou ruku. To mě probudilo a zaskučel jsem bolestí. Otevřel jsem oči a nepřátelsky se na něj podíval. Také mi pohled opětoval, ovšem chápavý a ne zabijácký jako v mém případě.
,,Musíme jí narovnat a zpevnit.“ Oznámil mi.
To první se mi nelíbilo. Narovnání docela bolelo, což jsem předpokládal, ale že až takhle pekelně – tak s tím jsem nepočítal…
,,Už je to!“ povzbuzoval mě doktor a poplácal mě po rameni. Vzal si od Berthy dvě dlahy, které mu přinesla, a přiložil mi je k předloktí, aby je mohl ovázat.
Poté mi ještě zkontroloval ránu na hlavě.
Když bylo konečně hotovo a mé týrání konečně skončilo doktor se odporoučel s tím, že se na mne příjde za tři dny podívat.
Bertha ho šla doprovodit ke dveřím. Něco jí ještě spěšně řekl tlumeným hlasem a odcupital mučit někoho jiného. Nerozumněl jsem mu ani slovo, začaly se mi zavírat oči, tahle prohlídka mě docela zmohla.
Ale díky bohu, že už tu je tenhle lékař, dřív, asi před třemi lety jsme měli jiného, takového starého dědulu, který stál za starou belu. Všechno řešil jediným způsobem: bolí tě hlava? Pustit žilou! Horečka? Pustit žilou! Že je ti špatně? Pustit žilou! – pozor změna – někdy si s sebou vzal pijavice… Taková ta malá roztomilá zvířátka, co sajou krev. Oddělat je od kůže byla vždycky veliká sranda!
Když se u mě v pokoji objevil můj otec – král, už jsem dávno spal.
Nevím jak dlouho jsem byl mimo, ale když jsem se probral, vůbec jsem netušil jestli je den nebo noc. Ale spíš bych to typoval na variantu B.
Bertha u mě už nebděla, za což jsem byl rád. Taky byla jenom člověk, i když to tak občas nevypadalo a potřebovala si lehnout.
Na nočním stolku jsem našel skleničku vody, myslela opravdu na všechno… Ale i tak jsem měl nutkání vstát, potřeboval jsem se protáhnout, nemohl jsem jen tak ležet. I přes počáteční nevolnost a mžitky před očima se mi za pomoci pelesti u postele podařilo vstát.
Vyšel jsem na chodbu před svůj pokoj. Ušel jsem ale pouze pár dalších metrů, než jsem poprvé zavrávoral. Napadlo mě, že vstávat nebyl zas až tak dobrý nápad jak jsem si myslel…
Chodbou se ozvaly jen tiché kroky, které jsem už ale nebyl schopen vnímat. Podlomily se mi nohy v kolenou a dál už vím jen to, že mě pár paží zachytilo dřív, než jsem stačil dopadnout na studenou zem.
School of pain
Předposlední díl!
Brian se zarazil, tak tohle říkat neměl. Vyklouzlo mu to.
Když delší dobu neodpovídal zeptal se ho Yuuto znovu, už asi tušil o co tu jde.
,,Jak jsi to myslel?“ zeptal se s větší rázností.
Starší chlapec si povzdechl a pustil ho.
,,Nejspíš by ti to měl říct sám William…“
,,Vidíš ho tu snad někde?!“ vyjel Yuuto prudce a sevřel látku prostěradla, aby se uklidnil.
Zavrtěl hlavou.
,,Chci, abys věděl, že to co k tobě cítím je opravdové,“ začal pomalu.
,,Aha…“ ten pocit poznání byl příšerný, ale už to bylo jasné, po téhle větě určitě. William to hrál… Dokonale hrál…
Rychle zamrkal, aby se zbavil dotěrných slz, které se mu draly do očí.
,,Poslouchej,“ přerušil ho Brian, než stačil říct ještě něco dalšího než to chápající ,aha‘ a vzal ho kolem ramen. ,,Když jsme se dozvěděli, že k nám přijede student na výměnu, tak jsme se s Willem vsadili…“ na chvilku se odmlčel.
Yuuto se na něj nedíval, neměl na to sílu, už ne…
,,…O to, kdo se s tebou vyspí jako první.“
Yuuto pomalu zavřel oči. Byl zoufalý… Ale proč vlastně? Proč se cítil najednou tak, tak… prázdně? Jako by mu sebrali něco o čem nevěděl, že to má a zjistil to až teď, teď když už to bylo pryč.
Vybavil si vzpomínky na to jak se s Willem potkali poprvé na letiškti, jak ho nepříčetně štval, jak ho poprvé políbil, jak…
A… A on to všechno… hrál?
,,Yuuto…“
Cukl sebou.
,,Jdi pryč…“
,,Já…“ chtěl se pro něj natáhnout, aby ho mohl obejmout a utěšit, ale Yuuto ho zarazil.
,,Jdi… pryč… prosím.“ Zněl naléhavě a tak smutně, že se Brian nezmohl na to aby mu odporoval. Beze slova se zvedl a opustil místnost.
Chlapec, jen co slyšel zaklapnutí dveří, se sesunul na postel a stočil se do klubíčka. Tváře už měl od slz zmáčené dávno a každá další se vsakovala do bílé látky na níž ležel.
Objal si kolena a přitáhl si je blíž k bradě.
Tohle byl zlý sen, noční můra… Musela to být… Marně se přesvědčoval, že se každou chvíli vzbudí a vynadá si, že se mu zdálo o tom sexistickým kreténovi…
Otřel si oči do mikiny a zhluboka se nadechl. Udělalo se mu špatně, ale i přesto se přinutil vstát.
Vyndal z pod postele velký kufr…
Tady nemohl zůstat…
William se mezitím toulal ulicemi Londýna. Potřeboval si pročistit hlavu. Jak po něm mohl takhle vyjet?! Proč nepřestal?
Jemu přece nezáleželo na té pitomé sázce! Chtěl… jeho.
Protřel si kořen nosu, musí zpátky. Musí se mu omluvit a všechno vysvětlit… A musí mu říct ještě jednu věc… Ty dvě slova.
Rozrazil dveře do gothikova pokoje.
,,Yuuto-!“ zarazil se okamžitě jen co mu uviděl prázdný pokoj. Rychle vpadl dovnitř. Otevřel skříně – byli prázdné. Podíval se i pod postel, kde měl být jeho cestovní kufr – nebyl tam…
Owen a Sett
Ták další díl! Darky byla zlá, je mi chudinky Owena docela líto, ale jak se říká ,,No pain no game"
,,Koně!“ zakřičel Sett. Ohlédl jsem se přes rameno, abych viděl co se děje. Ten blb se právě vyšvihl na koně, kterého mu stájník dost ochotně přivedl. Jo, ochotně… Asi se polekal, že by se mi mohlo něco stát, když jsem odmítl poslechnout jeho rady.
Tohle jsem bral docela za podraz. Otočil jsem se zpátky a pobídl koně k rychlejšímu tempu cvalu.
Při dalším pohledu nazpět, jsem zjistil, že se už žene za mnou. Pomalu ale jistě zkracoval vzdálenost mezi námi.
Sakra, měl rychlejšího koně, než jsem čekal. Ale já se nehodlal vrátit zpátky, i kdybych měl toho koně uhnat, tak mu zdrhnu. Kopl jsem koně do slabin a přeměnil tak cval v trysk.
Od zámku jsme byli už dost daleko, stáje už nebylo vidět a budova se vzdalovala s každým dalšík krokem koně.
,,Ty spratku!“ zaječel Sett a hnal se za mnou. ,,Koukej toho koně zastavit a hned!“
,,Ani mě nehne!“ odpověděl jsem neméně potichu. Můj kůň začínal pomalu supět a začala se mu tvořit pěna u tlamy – to nebylo dobré, unavil se rychleji než jsem čekal. Jen jsem doufal, že kůň toho namyšleného zmetka je na tom stejně nebo aspoň podobně.
Ano marné naděje, vím.
Uvolnil jsem jednu ruku z opratě a konejšivě zvíře poplácal po silné šíji. ,,Ještě chvilku vydrž! Prosím!“ zašeptal jsem. Kůň jako by mi porozuměl a s vypětím sil se začal od Setta vzdalovat. Jeli jsme rychle, možná až moc…
Z adrenalinu, který mi nyní proudil v žilách s krví, a částečné nervozity, jsem přehlédl prohlubeň v půdě a tak jsem nestihl dát koni příslušný povel ke skoku. Kůň klopítl – a mé srdce si úlekem odpustilo jeden úder.
V téhle rychlosti spadnout… Tak to nebylo dobré…
Nevyhnutelně jsem se řítil k zemi – i se svým koněm.
Tvrdě jsem dopadl na zem, přičemž má ruka udělala křup a zůstala v nepřirozeném úhlu. To bylo to poslední co jsem vnímal, protože jakmile se má hlava dotkla země a ostrého kamení, které se tam objevilo, ztratil jsem vědomí. Bylo to jako se propadnout do tmy, nic jsem necítil, žádnou bolest… Nic…
Probralo mě až tlumené vzlykání a popotáhnutí. Okamžitě jsem si uvědomil ostrou boles v ruce a také žebra nebyla asi úplně v porádku.
Pomaličku jsem otevřel oči, okamžitě se ozvala i rána na hlavě… Páni, já jsem ale lazar… Takhle spadnout z koně, tak to se mi povedlo poprvé…
Mou ruku svírala Bertha, jak se mi povedlo v tom šeru poznat. Závěsy totiž byly zatažené a světla tu bylo opravdu jen minimálně.
,,Výsosti!“ vypískla zděšeně. Úlevou málem omdlela. ,,Jak je vám?“ zeptala se úskostlivě a utírala si nos, oči měla jistojistě zarudlé od pláče.
,,Přímo skvěle…“ hlesl jsem chraplavě. Měl jsem sucho v hrdle a můj hlas si nejspíš odvykl mluvit, když jsem ho delší dobu nepoužil. ,,Můžu dostat trochu vody?“ požádal jsem jí ještě. Chvilku seděla na místě, jako by se bála, že když mě opustí, tak upadnu znovu do bezvědomí. Pak se ale vymrštila ze židle a kvapně odešla z místnosti.
Pohnul jsem víceméně tou zdravou rukou a chytil jsem se za hlavu, byla jako střep. Okamžitě jsem poznal že tam mám obvaz. Chvilku jsem přemítal, co se vlastně stalo. To že jsem spadl z koně jsem věděl, to mi došlo hned. Ale jak a proč, to se mi ne a ne vybavit.
,,Co se stalo?“ zeptal jsem se do ticha pokoje, když Berta vešla se sklenicí vody.
,,Spadl jste z koně.“ Řekla vyčítavě. ,,Máte štěstí, že jste to vůbec přežil! Kdyby jste se o ty kameny udeřil do spánku, tak…“ selhal jí hlas a znovu vzlykla.
,,…Tak bych umřel.“ Dodal jsem bezcitně. Hlasitě zakvílela, připoměla mi raněné zvíře, které přišlo o své mládě.
,,Hlupáku!“ rozkřikla se. ,,Proč jste utekl?! Mohl jste se zabít! Kdyby tam nebyl Sett…!“
V tom se mi rozsvítilo, no jasně! Sett! Asi mě odvezl zpátky na zámek… A zachránil…?
,,Kdyby tam nebyl Sett, tak se to vůbec nemuselo stát!“ zavrčel jsem podrážděně. Myšlenku, že by pro mě ten člověk byť jen hnul prstem, jsem okamžitě zamítl.
,,Vy jste takový…!“ začala znovu vřískat.
,,Já vím!“ Přerušil jsem jí hlasitě. ,,Můžu konečně dostat tu vodu, prosím?“
School of pain
Dobře dobře! Já vím, nekřesťanský hodiny a tak dále... ALE, pomaličku se začínáme dostávat k rozuzlení celého našeho cyklusu!
Bohužel, pro některé z vás nastane krutá pravda: SoP za pár dílů - asi za dva - skončí...
Přesto nezoufejte, u posledního bude malinké překvapení... ^^
Probral se až na ošetřovně, když se nad ním skláněl doktor.
,,Myslím, že je jenom v šoku… Za chvilku by se z toho měl dostat.“ Mluvil k někomu za bílým závěsem, který halil jeho postel a poskytoval mu tak soukromí.
,,To jsem rád, měl by sis s ním promluvit, Allane… Tentokrát to vážně přehnal.“ Odpověděl mu známý hlas.
Yuuto otevřel oči a chytil se za hlavu. Co se vlastně stalo?
,,Už jsi vzhůru?“ optal se ho doktor a mile se na něj usmál.
,,Jak vidíte…“ zavrčel gothik.
,,Fajn, Briane! Probral se.“
Čtvrťák opatrně nakoukl za závěs. Yuuto na něj stočil pohled. Pomalu si začínal vzpomínat. To Brian vtrhl k němu do pokoje a zachránil ho. A pak ho asi odvedl sem.
,,Kde je William?“ zeptal se Yuuto a pomaličku se posadil, doktor ho přitom ze zadu jistil, kdyby náhodou ztratil rovnováhu.
Zavrtěl hlavou.
,,Nevím, asi se mu to trochu vymklo… Co se vlastně stalo?“
Yuuto se bolestně zašklebil.
,,Já myslel, žes to viděl.“
,,No… Jo, ale proč se William znovu vytočil?“
,,Netuším…“
Po několika hodinách ho propustili z ošetřovny. Šel zpátky nahoru do pokoje, ale na Williama nenarazil. Stejně tak jako po zbytek dne.
No, tak co měl dělat… Chtěl si s ním promluvit, ale když Will nechtěl, tak s tím nic nenadělá… Zbytek dne tedy proseděl v pokoji se zapnutým noťasem a čučel na filmy jejiž obsach ani nevnímal.
Až když se ozvalo lehké ťukání na dveře trhl hlavou směrem ke dveřím pln očekávání.
,,Dál.“
Klika se pohla směrem dolů a dveře se opatrně otevřely.
,,Ahoj…“ pozdravila ho čtvrťákova hlava.
,,Čau.“ Opětoval jeho pozdrav trochu sklesle. Briana tu zrovna vidět nechtěl…
,,Můžu?“
Kývl hlavou, že ano.
,,Nechceš si o tom promluvit?“ zeptal se ho a zavřel za sebou dveře. Potom přešel k posteli, na níž gothik seděl a sedl si na ní rovněž.
,,Ne s tebou, potřebuju mluvit s ním.“ Odpověděl Yuuto a sledoval monitor přístroje, neměl na teď na Briana náladu. Věděl, že mu chtěl pomoc, ale už ho to trochu štvalo.
,,Dneska nebyl celý den ve třídě.“ Upozornil ho starší chlapec.
Gothik se k němu prudce otočil. ,,Jak nebyl? A kde teda je?!“ bezděčně se nalkonil blíž k Brianovi, aby mu nedej bože neuniklo jediné slovo.
Starší chlapec ho ale místo odpovědi jemně vzal za zátylek, přičemž sebou ten mladší škubl, a rty se přiblížil k těm Yuutovým.
,,C-co to děláš?!“ vyrazil ze sebe a dlaněmi se zapřel o jeho hruď. Nicméně Brianovi stačilo pouze škubnout rukou, kterou držel Yuutovi na zátylku, aby ho k době dostal. Přejel po jeho rtech jemně jazykem a následně je spojil. Přitom se přisunul blíž, aby k mladíkovi měl lepší přístup a volnou rukou ho chytil kolem pasu a přitiskl si ho blíže k sobě.
,,Zapomeň na něj, Yuuto. On tě stejně nikdy nemiloval…“ zašeptal mu naléhavě do ucha, když se odněj odtrhl. Gothik sebou prudce škubl a pokusil se z Brianova těsného objetí vymanit, tohle ho ale zarazilo.
,,Jak…“ polkl. ,,Jak to myslíš…?“
Owen a Sett
Ták, trochu toho napětí se vždycky hodí ne? XD užijte si to a piště komentíky!
,,Jak’s myslela to: Za chviličku tam bude?!“ vyjel jsem na ni ostře, jen co se za mými nezvanými hosty zabouchly těžké dřevěné dveře.
Přísně si založila ruce v bok, než promluvila.
,,Nechci, aby jste vypadal jako rozmazlený umíněný mezek. Takhle jsem vás nevychovala. Mimoto, kdyby jste v tom ještě chvíli pokračoval, nedopadl by jste zrovna nejlépe!“
,,Už teď jsem nedopadl zrovna dobře!“ rozčiloval jsem se rozpáleně. ,,Mám se omluvit tomu zmetkovi, protože jsem říkal pravdu?!“
Bertha na mě mezitím nečekaně vylila džber plný studené vody, a tak spláchla pryč všechny mydlinky a dokonce i můj vztek, který nahradil šok.
,,Vstyk, oblíct a k otci!“ zavelela. Tahle ženská by měla velet armádě, nechápal jsem co dělá tady na zámku.
Omlouvat se? No to sotva!
Nasupeně jsem doslova prolétl celým zámkem až k vchodové bráně. Ti co mě spatřili se mi rychle klidili z cesty, asi jsem měl nějaký velmi přívětivý výraz, či co…
Vztekle jsem vrazil do stájí, do trůního sálu mě nikdo, ani Bertha, nedostane ani párem volů!
,,Výsosti… “ uklonil se mi jeden ze stájníků. Byl to starší muž milé tváře a laskavé povahy. Žel bohu, dnes jsem hodlal být na všechny protivný. Jak mi tenhle den tak hezky začal, tak to bylo čím dál tím horší, a já si potřeboval vylít vztek.
,,Koně!“ zavzčel jsem na půl huby a ani jsem se nenamáhal opětovat jeho pozdrav a úklonu.
,,Jistě.“
Mezitím, co se můj budoucí dopravní prostředek připravoval, jsem se opřel o dřevěné zábradlí a skousl jsem si spodní ret, což jsem dělal jen když jsem byl nervozní, nebo jsem nad něčím přemýšlel. Z tohodle útěku budou problémy… A velké.
Ale co… Za dva, za tři dny se vrátím. Až otec schladne…
Z mého rozjímání o útěku mě vytrhl až zvuk klapajících kopyt o podlahu. Stájník na mě spiklenecky mrkl a poklepal dlaní na naducaný postranní vak, zřejmě plný jídla.
,,Děkuji.“ Poděkoval jsem a vděčně jsem se usmál, přičemž jsem od něj převzal opratě spojené s uzdou. Tohle jsme nedělali poprvé a stájník dobře věděl co se mi honí hlavou, občas říkával, že jsem jako jeho syn, který tady pracoval rovněž. Nyní jsem ho tu ale nikde neviděl.
Jen kývl hlavou a otevřel mi stájní přepážku, abych mohl vypadnout.
Pohlédl jsem na něj, vždycky měl ve zvyku dát mi nějakou radu.
,,Nejezděte na západ.“ Poradil mi a usmál se. Otočil se k hlavní bráně zámku. ,,Asi by jste měl jet.“ Řekl když se otočil zpátky. ,,Král s tím vyšším šlechticem si nejspíš udělali procházku do stájí.“
Pohrdavě jsem se zašklebil a naznačil mu, aby ustoupil od koně do uctivé vzdálenosti. Naskočil jsem na něj.
Zaryl jsem paty do slabin zvířete, které se vzepjalo a prudce vystartovalo k výjezdu ze stáje. Prolétli jsme branou jako namydlené blesky a jen o vlásek jsme minuli Settovu hlavu.
Škoda, že ten vlásek nebyl o vlásek kratší.
Stihl jsem ještě pohledem střelit po otci, který nabýral sytě rudou barvu, opět… V očích měl velmi nas… štvaný výraz, který jasně říkal : No počkej až se vrátíš, Owene!
A jak jsem tak pádil dál a dál od zámku, od všech těch pravidel a norem, dostal jsem šílený nápad… Otočil jsem koně a nasměroval ho na západ…
,,Owene NE!“ – slyšel jsem za sebou ještě zděšený křik svého otce, ale už mě nemohl ničím zastavit.
School of pain
Ták! SoP, já vím mělo být už včera, ale nějak jssem se nemohla dostat do té správně perverzní nálady.
Vy co jste sympatizovali s Williamem, mě asi zabijete, protože jsem z něj udělala totálního vypatlance a fanatického cvoka! XD No i to se stane!
Proč to Yuuta nepřekvapilo? Protočil oči v sloup a plácl sebou zpátky na zem, odkud se tak pracně zvedl do sedu.
,,Já tě tak nesnášim!“ zamumlal a zavřel oči, dneska vstávat nebude.
,,Nějak ostrej hned po ránu ne? Ty jsi určitě vstával levou co?“
,,No nevím, jestli sis toho nevšiml, ale nějak jsem ani nestihl vstát!“ zavrčel a protože měl zavřená očka, nemohl vidět jak se William potichoučku zvedl z postele a neslyšně se připlížil k nic netušícímu gothikovi, ležícímu na zemi. Včera nic neudělal, tak chtěl dneska náhradu!
Rychle si na něj obkročmo sedl a než Yuu stačil vůbec otevřít oči a začít nadávat, už měl ruce uvězněné nad hlavou.
*Will dokáže být velmi obratný když chce, všímáte si? Začínám chudáka Yuua litovat, takové sexuální hovádko bych na krku mít nechtěla XDD*
,,Včera jsi nějak rychle odpadl, ani jsem si to s tebou nestihl užít.“ Vysvětlil a šibalsky se zaculil.
Jen tak mezi námi, Yuuto pocítil velmi silné nutkání mu ten úsměv z tváře jakýmkoli způsobem odstranit. Nejlépe nějakým tvrdým předmětem.
,,A tak si to teď vynahradím.“ Pokračoval, když se nedočkal žádné odezvy od druhé strany.
,,Vynahraď si co chceš, ale mě z toho vynech!“ odpověděl ledově.
,,Ale to by nebylo ono…“ oponoval čtvrťák a pomaličku se k němu sklonil, aby mohl uskutečnit svůj plánovaný polibek.
A Yuuto okamžitě vycítil hrozbu… Oprávněnou…
Jen co William spojil jejich rty, začal sebou Yuuto házet a dokonce se mu povedlo osvobodit jednu svou ruku, s kterou se mu povedlo ho odstrčit a držet si ho dál od těla.
,,Víš, že tohle je sexuální obtěžování?“ optal se ho Yuuto a pokusil se vyhoupnout do sedu.
,,Přirozeně. Ale neříkal bych tomu obtěžování, spíš jenom pokus o něj. Ani jednou se mi nepovedlo tě políbit na dýl jak deset vteřin.“ Postěžoval si nad svou neschopností.
Gothik se na něj překvapeně podíval. ,,Tys to stopoval?“
Will pokýval hlavičkou jako malé štěně, ještě že nezačal vrtět ocáskem *XD- Dvojmysl*.
,,Seš cvok!“ obvinil ho Yuuto.
,,A to mi říká zakomplexovaný dětsko v černém, které si odmítá pustit někoho k tělu blíž jak na deset metrů?!“ podivil se trochu ostřeji starší chlapec a probodl ho pohledem, který jasně naznačoval: Ty tak někomu něco říkej!
,,Já k tomu mám svoje důvody!“ vyštěkl Yuuto a odstrčil ho větší silou než by do něj byl býval kdy William řekl.
,,Ale?“ čtvrťáka opět začal chytat záchvat agresivity, protože byl naštvaný, že se Yuutovi podařilo ho ze sebe setřást. ,,Tak to bych rád věděl jaký!“
,,Chtít můžeš, viď!“ odsekl podrážděně a zvedl se ze země, tohle nechtěl a nehodlal poslouchat. A taky neměl náladu na další hádku. William se zvedl rovněž, on naopak nechtěl tenhle rozhovor ukončit ani náhodou. Chytil Yuuta kolem pasu a přitáhl si ho k sobě na hruď.
,,To nesneseš, aby se tě někdo byť jen jednou dotknul?!“ optal se tvrdě a zajel mu rukou pod triko, kde mu přejel po žebrech nahoru až k horní části hrudi, kde vzal mezi prsty jednu z jeho bradavek a nešetrně ji stiskl.
Gothik prudce vydechl. Jednou svou rukou chytil tu jeho šmejdící po jeho těle.
,,Přestaň…“ hlesl vyděšeně.
,,Nevím proč bych měl!“ odsekl William a dál ho dráždil. Yuutovi se na tváři objevil ruměnec. Jestli studu nebo kvůli něčemu jinému, to ani sám netušil. Odvrátil hlavu na stranu a skousl si spodní ret.
Ucítil na svém krku jeho rty. Docela se ho začínal děsit. Tak si přál, aby někdo přišel! I kdyby to byl sám Lucifer. Ale William tentokrát nevypadal na to, že by na něj chtěl brát ohledy…
Po tváři mu stekla slza ponížení. Takhle to přece neskončí!
Už ani nevnímal zvuk rozrážejících dveří, a ani to jak ho někdo odtrhává z Williamova sevření a objímá ho kolem ramen, aby ho z pokoje odvedl…
Owen a Sett
Táák, Owen a Sett, slovní přestřelka, totální zkáza!
XD
Škodolibě jsem se zašklebil a opřel se bradou o okraj nádoby. Bertha ke mně mezitím došla a šibalsky na mě mrkla, jako že mě nedá.
Stočil jsem pohled zpět na nezvané hosty.
Otec se tvářil neurčitě, asi si rozmýšlel, co má říct, nebo si vymýšlel další důvod, proč mě seřvat. Bylo by mu to podobné… Mě vychovávala matka a když zemřela tak na její místo nastoupila Bertha. K otci jsem blízko neměl, prostě to byl král, ale to bylo tak všechno.
Revoltoval jsem ve všem v čem jsem mohl, to byla pravda, a on se mě snažil přimět k poslouchání, což se mi nelíbilo. Měl jsem prostě svou hlavu, svůj rozum a svou hrdost, já se nehodlal podřídit.
A podle toho jsem taky jednal.
,,No, jestli je to všechno, byl bych rád, kdyby jste odešli…“ pokusil jsem se je diplomaticky vyhodit, ale nepovedlo se.
,,Ne tak rychle. Bertho, co ty o tom víš?“ vyzval otec mou chůvu.
Ta jen pokrčila rameny. ,,Slyšela jsem je.“ Řekla bez obalu.
Celkem odvážná slova… Uznal jsem v duchu, ale jestli v tom bude pokračovat, prozradí se, že poslouchala za dveřmi a z toho by mohlo vyplynout spousta nepříjemností…
,,Bertha byla s námi v pokoji.“ Plácl jsem to první, co mě napadlo.
,,Nebyla, poslal jsem jí pryč.“ Oponoval mi okamžitě Sett.
Hodil jsem po něm tím nejhnusnějším pohledem, na jaký jsem se zmohl a pokračoval trochu tvrdším hlasem:
,,Pan Sett nejspíš trpí krátkodobými výpadky paměti.“ Řekl jsem kousavě a nespouštěl z něj oči. ,,Byla jste tam s námi, nemám pravdu Bertho?“
Než chůva stačila potrvdit moje výmysly, promluvil opět ten arogantní tupec, čímž mě docela dobře vytočil.
,,V tom případě by mě zajímalo, kdy vám Vaše chůva stihla připravit tu lázeň…?“
S hraným a lhostejným výrazem jsem pokrčil rameny a neodpustil jsem si rýpnout si:
,,Bertha je velice rychlá. Netrvá jí dvě hodiny než něco udělá, ne jako někomu…“
,,Owene!“ okřikl mě otec.
,,Co? Neřekl jsem nic, co by mohlo někoho urazit, to jak si to každý domyslí je jeho věc!“ bránil jsem se.
,,Všem nám došlo jak jsi to myslel.“ Ozval se poprvé můj starší bratr svatouškovsky, čímž si od otce vysloužil pochvalný pohled.
,,Váš problém!“ vyjel jsem, tohle mě už opravdu štvalo. Věděl jsem, že se chovám jako rozmazlený parchant, ale v tuhle chvíli mi to bylo docela u zadní části těla.
,,Owene!“
,,Co zas?“ reagoval jsem ostře. Ovšem tady jsem krapet přestřelil…
,,Až to tu doděláš,“ zavrčel otec nebezpečně a přimhouřil oči tak, že mu z nich zbyly pouhé štěrbinky. ,,Půjdeš okamžitě do trůního sálu, kde se lordu Settovi okamžitě omluvíš!“
,,Tak to si radši ukousnu jazyk!“
,,Princi Owene!“ zakročila chůva rychle, dokonce ještě dříve, než stačil na má slova zareagovat můj otec, a určitě by to nebylo zrovna pěkné.
Tázavě jsem na ní pohlédl, jak se jich může ještě zastávat? Zakroutila ale jen hlavou, že se se mnou o tom nehodlá nyní hádat a odpověděla místo mě:
,,Za chviličku tam bude.“
Nevěřícně jsem na ní vyvalil oči, tak tohle jsem od ní nečekal…
School of pain
Ták pro chudáka Kiru-chan a Kikushku ^^
Nakonec tam teda na rozjezd šoupli Příběh žraloka a bylo. Potom následovaly horory prostřídávané filmy z produkce Tima Burtona. Yuuto to zalomil asi po třetím filmu, mohla být tak jedna ráno. Prostě se schoulil do klubíčka na své postely, momentálně okupované Williamem a za necelých pět minut vesele chrněl. Dneska toho měl opravdu dost…
Will to zpozoroval až po skončení pátého filmu, když se ho na něco ptal a nedostal odpověď.
,,Tak končíme!“ oznámil ostatním polohlasem.
Okamžitě se zvedla vlna protestů a argumenty jako: ,,Když se to zrovna začalo rozjíždět!“ a otázky typu: ,,A proč?!“
Okázale ignoroval.
A pokud někdo nechtěl odejít dobrovolně, tak mu velice rád pomohl.
Když byl tedy pokoj už konečně prázdný, mohlo být tak kolem čtvrté ráno. A co si budeme namlouvat, William je lemra líná, už se mu nechtělo vyšlapávat tolik schodů do čtvrtého patra, takže si pěkně lehl vedle Yuuta a přehodil přes oba huňatou deku.
Chvilku se rozmýšlel, než si k sobě opatrně gothika přitáhl a věnoval mu lehký polibek do vlásků na dobrou noc.
Yuuto jen něco spokojeně zamumlal, načež se přitulil blíž k Willovi, ale spal dál.
Při pohledu na mladšího chlapce, jak tam tak bezmocně leží, začaly čtvrťáka přepadat nemravné myšlenky, které se snažil ale okázale ignorovat. Avšak, o něco se nepokusit při téhle příležitosti, by byl ten největší hřích!
Vstáhl k němu ruku a jemně přejel bříšky prstů křivky jeho obličeje. Byl opravdu krásný. V životě by neřekl, že by se mohl zamilovat do někoho, kdo vyznává goth styl… Dokonce byl ještě před týdnem přesvědčen, že je na dívčí pohlaví.
Ruka už dávno opustila Yuutův obličej a opatrně přejížděla po bledé šíji…
Ale teď to přeci nesměl zkazit. Stáhl ruku zpátky k tělu a ještě chvilku pozoroval klidný spící obličej před sebou, než taky zavřel oči a propadl se do říše snů.
Ráno, když se Yuuto probudil, nestačil se divit! Nejen, že se mu celou noc zdálo, že se ta postel zmenšila, ale ještě si vedle něj v pohodě spí ten perverzní sexista!
Ještě si jednou pro jistotu protřel oči, jestli se mu to opravdu jenom nezdá, nezdálo…
Když se chtěl otočit, aby mohl vstát, málem sletěl na podlahu, protože byl až na krajíčku lůžka a William na něm byl suveréně nalepen.
Jakoby za sebou ještě neměl půl metru místa! Vztekal se Yuuto.
A jak už byl v té ráži, tak mu rovnou jednu ubalil na probuzení.
Will sebou polekaně škubl a vymrštil se do sedu, čímž nechtěně Yuuta doslova shodil z postele, takže nebohý gothik, co už si v tomto ústavě toho opravdu vytrpěl dost, zkončil jak široký tak dlouhý na podlaze.
Will se opřel o okraj a pohlédl dolů na zem.
,,Jsi v pořádku, lásko?“ optal se starostlivě.
,,Ty kreténe, já tě zabiju!“ běsnil Yuuto vzteky a hodil po něm první věc, která mu přišla pod ruku, Will ji ale zachytil dřív než mu stačila přistát na obličeji, a že by to nebylo příjemné o tom svědčila i síla, s níž to gothik hodil.
,,Hned takhle po ránu?“ podivil se Will a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl na nohy, čímž ho ale opět vytočil k nepříčetnosti.
Yuuto se chytil za hlavu, tohle už není možné, jak on toho kluka nesnášel!
,,Jak to, že jsi tu, sakra, spal?!“ vyjel když se trochu uklidnil.
Pokrčil rameny.
,,Měl jsem v plánu se s tebou vyspat.“
nightmare before christmas
4.1. 2010
Ach joooo, pravda je že vůbec nevím co sem mám napsat, vlastně ani nevím proč píšu tenhle článek.
Jo počkat! vlastně jo! XDD no jooo, darky má HOSIPA
jo, pro ty co ještě nevědí a co je to zajímá: vyšlo třetí pokračování Grávka a Upířích polibků v češtině!
- No konečně! *nafouklé tvářičky*
tak se zatím mějte, možná vám sem něco přes pracovní týden hodím XD
Owen a Sett
Včera jsem už na to opravdu neměla, ale o to je to dneska lepší! XD užijte si to a Krásný nový rok!
Ještě jednou, naposledy, jsem se protáhl, než jsem se zvedl z postele. Bertha mi mezitím připomněla horkou koupel, kterou mi byla připravit. Za boha nevím jak to mohla stihnout, když celou dobu špehovala za dveřmi. Pak jsem nad tím pouze mávl rukou. V životě jsou věci, které holt na příslušnicích něžného pohlaví nechápu.
Po nečekaném raním budíčku, kdy jsem Setta pěkně strapnil, z čehož jsem měl nesmírnou radost a hned mi den přišel o něco růžovější, jsem se tedy vydal do místnosti s obrovskou dřevěnou nádobu.
A víte vy co? Fakt byla připravená, že by se chůva uměla naklonovat?
Tak to bych asi nepřežil…
Nu což, odstrojil jsem se tedy a šaty jsem odložil na stolek kousek od vany.
Vstoupil jsem do horké vody a okamžitě mi naskočila husí kůže.
Spokojeně jsem se tam uvelebil a užíval si klidu.
Alespoň do té doby, než mě vyrušily rázné kroky, rázující po chodbě a vzteklé mumlání. Našpicoval jsem uši a poslouchal.
,,…Jak si jenom tohle mohl dovolit?! Můj vlastní syn! Následník trůnu a chová se jako rozmazlenej spratek!“
U dvora bylo asi slovo ,spratek‘ velice oblíbené, možná nějaká móda? Každopádně měl můj otec o zvednutý tlak hned po ránu postaráno. Opřel jsem se o okraj vany, který byl co nejblíže dveřím a začal jsem se usmívat. Takže Sett byl žalovat?
Opravdu už ho musím patřičně štvát pokud se snížil k takovému činu. Spokojeně jsem se zašklebil a hypnotizoval očima dveře vedoucí do místnosti.
Ty se za moment rozletěly a v nich stál můj otec, který neměl daleko k infarktu a za ním v těsném závěsu stál Sett s mím bratrem.
,,Páni celá delegace a jen kvůli mé maličkosti! Jsem polichocen!“ přivítal jsem je s úsměvem. Jestli bylo možné, aby můj otec nabral ještě sytější odstím červené, bylo to teď.
,,Owene!“ zařval a vražedně mě propíchl pohledem.
,,Ano?“ zeptal jsem se a nasadil roztomilý kukuč. Jestli ho něco dokáže ještě víc vytočit bylo to tohle!
Měl jsem pravdu.
,,Okamžitě se siru Settovi omluv!“ zaječel. Moje ušní bubínky sice dost trpěly, ale vydržely i tento o oktávu vyšší tón.
,,Nechápu proč bych měl.“ Odsekl jsem a sledoval, jak sebou bratr škubl. On byl vždycky správňák, bál se porušit byť jen jediné nařízení našeho otce, a to byl možná ten důvod, proč otec za následníka trůnu vybral právě mě.
,,Urazil jsi ho!“ vmetl mi do tváře a nenamáhal se snížit hlas.
,,Ano, ale až potom, co on urazil mě!“ kladl jsem důraz hlavně na slova potom a mě, což tomu dodalo dramatičnosti.
,,To je lež.“ Ozval se Sett podivně klidným hlasem. Ještě jsem se na něj co byl tady nepodíval, až tohle mě k tomu donutilo. Zarazil mě zvláštní lesk v očích.
Naskočila mi husí kůže, a tentokrát to nebylo z příjemně teplé vody, nýbrž z pěkně nepříjemného pocitu, který ve mě Sett vyvolal.
,,Ne není.“ Ozval se hlas za skupinkou stojících ve dveřích. ,,Dovolíte pane? Nesu princi nové oblečení.“ Omluvila se postava a nešetrně do Setta strčila. Zaoblená postavička si statečně probojovala cestu skrz skupinu postávajících.
Bertho, chůvo nejdražší, já tě zkrátka žeru!
XDDD
Tak tohle jsem vám sem prostě nemohla nedat! to je roflozní XD
Věštba smrti (Prediction of death)
Nevím kolikátá povídka marathonu to je, ale dneska by podle plánu měl přibýt ještě dílek Owena a Setta ^^
…A mně se naskytl pohled na potemnělou vstupní chodbu.
Výborně, můj život začínal dostávat scénář jako v pětihvězdičkovém hororu. Co víc jsem si jen mohl přát?
Těžko říct jak dlouho bych tam stál, kdyby mě doktor nepostrčil přes práh a sám, obtěžkán zavazadly, nevykročil za mnou a zavřel za námi dveře.
- Mimochodem jediný zdroj světla, takže teď jsme se ocitli v úplné tmě.
,,No výborně, to jste udělal moc dobře.“ Utrousil jsem kousavě.
,,Nepotřebuji světlo, abych trefil tam kam chci.“ Odvětil. Pak jsem ucítil jen lehký dotek na svém předloktí – to jak nahmatal mou ruku a ujistil se, kde jsem. A následně jak mě chytil za ruku a táhl mě temnou chodbičkou za sebou.
Málem jsem slítl, když jsem škobrtl o práh vedoucí z chodby do nějakého většího prostoru. Přitiskl si mě blíže k tělu, asi abych se vyvaroval dalšího pokusu zabít se. Okamžitě jsem se ho jak odstrkovat, ovšem zcela bez úspěchu – jak se dalo čekat.
,,Nešij sebou tolik.“ Varoval mě a táhl mě dál až k nějako stěně, kde byl vypínač, jak jsem zjistil později.
Doktor ho zmáčkl a všude se rozlilo umělé světlo ze zářivek. Stáli jsme v docela velké místnosti bez oken. Za námi byla chodba z které jsme vyšli. Po levé straně bylo několik dveří, když jsem se podíval na zem ležel tam purpurový koberec s černými vzory a kolem něj byly dřevěné parkety.
Podíval jsem se na pravo a málem jsem sebou škubnul leknutím. Na velkém dřevěném schodišti stál chlapec možná tak o rok o dva starší než jsem byl já sám. Upřeně na mě hleděl, což se mi ani krapet nelíbilo, zdálo se, že mě rentgenuje očima.
Bylo to nepříjemné. Doktor si ho všiml o chvilku později.
,,Ahoj Riyu.“ Pozdravil vesele a usmál se.
,,Ahoj doktore.“ Pozdravil ho rovněž ten kluk, ale pohled ze mě nespouštěl. Jakoby se bál, že když to udělá, zaútočím na něj.
,,Kde jsou ostatní?“
Pokrčil rameny.
,,Nevím, nezajímají mě.“
,,Ach tak.“
Taky bych nevěděl co na to říct.
,,A tohle je kdo?“ zeptal se Riyu a ukázal na mě prstem. ,,Nový přírůstek?“
,,Dá se to tak říct…“
,,Jak se jmenuje?“
Cítil jsem za sebou pohyb, to jak doktor pokrčil rameny.
,,Pak budeš mít šanci si to zjistit.“ Ujistil ho místo odpovědi a silnějším stiskem ruky mě upozornil, že by bylo dobré, abychom už pokračovali v cestě. Protestoval jsem pouze v tom, že jsem vysmýkl svou ruku z jeho dlaně. Už bez dalšího otálení jsme vstoupili do dveří, které byly nejblíže vypínači. V této místnosti bylo již světlo, byla tu obrovská okna s výhledem na zahradu, dřevěné parkety na podlaze, stejně jako v předešlé místnosti.
U zdí byly skříně a botníky, že by tu opravdu žilo víc lidí, než jsem předpokládal? Ve skutečnosti mi to mohlo být stejně jedno.
Doktor mi naznačil, abych si odložil, nepromluvil, což mi nevadilo. Došel jsem k jedné ze skříní a cestou jsem si svlékl mikinu. Uložil jsem jí tam, nejdál od všech svetrů, šál, bund a rukavic.
Právě jsem si vyzouval tenisky, když mě polil nepříjemný pocit. Strnul jsem v polovině pohybu a nebyl jsem shopen cokoliv udělat
Doslova jsem zamrzl…
******
Otevřel jsem oči. Nechápal jsem co se stalo, nevěděl jsem, kdy jsem oči vůbec zavřel. A ještě větší překvapení bylo, že jsem ležel na zemi uvězněn v cizím objetí. Polekaně jsem sebou škubl, ale paže kolem mého těla mě nepouštěly.
,,Klid, ještě lež.“
Až teď jsem si uvědomil, že ležím zády o někoho opřený. Zvedl jsem hlavu, abych se mohl podívat, kdo to je. Střetl jsem se s šarlatovým pohledem… Doktor.
Jakmile jsem k němu zvedl obličej, přistála mi jeho ruka na čele, zřejmě kontroloval mou tělesnou teplotu.
,,Co se to…“ začal jsem ale otázku jsem nestihl ani doříct.
,,Asi ses setkal s Riyuovo schopností.“
Zamračil jsem se. Takže v tom má prsty ten kluk? Jenže jak…?
a dalšííí!
Dneska se perlilo!!
//konec ted to hod na blog :)
a dalšíí, rozhovor!
Ták, zase něco pro pobavení dobře? XD
V hlavních rolích: Memphis s postavou Danteho a Darky s ..... .... Darky! XD
Dante: *stojí na střeše kostela* Tak jo, další skvělá noc. Začínám být hladový.
Dark: *pozoruje ho ze střechy jiného vzdáleného domu* tse, zase se vytahuje! mě to trvá věčnost, než se na tu střechu dostanu!
Dante: *přeskáče po střechách a doplachtí k ní* Copak?
Dark: niiiic, opaluju se
Dante: Za noci se stříbrným křížem v ruksaku, co?
Dark: To byla ironie násosko! XD... A co tu vůbec děláš? Kazíš mi plán!
Dante: Jaký plán? *usměje se a vycení zoubky*
Dark: Když ti to řeknu, můžu to rovnou zabalit *vyplázne na něj jazyk* tůůdle! *zdrhá*
Dante: *stojí před ní opřenej o stěnu*
Dark: Vtipné! nemůžeš si jít prostě dělat to co normálně? zjednodušilo by mi to práci
Dante: Kotě nemůžu, musím se tě držet.
Dark: *nosebleed* aaaaa senseiiiiii tasuketeee!!!!!! *nemá být ona lovec? O_O*
*Objeví se její mistr*
Dark: no díky bohu!
Dante: a hele stařík, jak je?
Dark: tenhle týpek není normální! *žaluje*
Sensei: to ani ty ne, nemáte si co vyčítat
Dark: heeej!
Dante: tak můžu mít její krček?
*oba dva*: ne!
Dark: výborně aspoň na něčem se shodneme! *ironie*
Mistr: to snad není možné! dám ti za úkol zneškodnit jednoho upíra a ty si s tím stejně nevíš rady *zuří*
Dark: tak si ho zneškodněte sám, když jste tak chytrej! *plesk - jednu mu vrazila, vlasstnímu senseiovi!*
Dante: ty jo, ty seš nebezpečná!
Dark: dattebayo! *je na sebe hrdá*
//hele rammstein mají nový CD? jak to že o tom nevim?? O_O
//jop maj, už asi měsíc
Dante: *vezme ji do náruče* teď jsi jen moje!
Dark: *nakopne ho a vysmekne se* postav se do fronty! *ukazuje na zástup upírů s pořadovýmí čísly* tvoje je 1001
Dante: Hmm, co je zničit?
Dark: můžeš to zkusit
Dante: *začne je ničit* bože to je chátra
Dark: fajn, tak si hezky hraj a já zdovolením zmizím *transportuje se pryč
Dante: hloupá holčička, já si jí najdu...
Scénář by: Memphi a Dark s.r.o. XD
Dracula
3. vánoční
Už na večer – mohlo být asi tak pět – se začali sjíždět pozvaní hosté na onen, pro mě teď už nepříjemný ples. Sledovala jsem návštěvníky jak vstupují do hradu za zavřenými okny svého pokoje.
Ani za mák se mi dolů do společenské místnosti nechtělo, nechtělo si mi do společnosti těch snobů…
Ale povinnost je holt povinnost, a tak jsem dolů jednou sejít musela. Sice jsem to oddalovala jak jen to šlo, jako bych doufala že když je nechám čekat, unaví je to a oni odejdou tam odkud přišli.
Ale bohužel…
Zavírala jsem za sebou dveře od mého pokoje. Cítila jsem se jako odsouzenec, který jde na svou popravu a nezbývá mu už moc času.
Motýlci v mém břiše mi chůzi neulehčovali a ani ten fakt, že lidí tam bude jen “pár“.
Mezitím co jsem se litovala, uvědomila jsem si, že už stojím přede dveřmi do společenské místnosti.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vzala za kliku ode dveří. Když jsem je otevřela, naskytl se mi pohled na dva tucty hostů, kteří okamžitě stichli a zvědavě si mě začali prohlížet.
Připadala jsem si hrozně trapně a není pochyb o tom, že mé tváře nabraly sytě rudou barvu. Neměla jsem ponětí co mám dělat a jestli mám něco říct, nebo raději držet pusu zavřenou.
Pak se ale ozval hlas Vláda, který se nesl celou tou velkou místností.
,,Á tady jí máme!“ zaradoval se a zamířil ke mně. Já v duchu děkovala bohu za záchranu před společenskou sebevraždou, těžko bych totiž na sobě dál snášela ty pohledy.
Rozhodla jsem se neříkat nic a jen se usmát. Něco se mi na tváři zformovalo, a já doufala, že je to dostatečný úsměv.
Většinou jsem byla na plese ve svém živlu, ale to neplatilo tady a teď.
Vlad mě zavedl k jednomu z malých stolečků u něhož stála skupinka tří lidí. A začalo představování.
Za jediný večer bych si v životě nemohla zapamatovat tolik jmen, která tady padla.
Když jsem už myslela, že je s tím konec, Vlad mě rychle vyvedl z omylu… A jak se říká, to nejlepší nakonec. Došli jsme ke dvěma lidem. Oba dva byli muži. Trochu mi to připomínalo první setkání s Drakeem. Výraz mladšího muže byl totiž stejný jako tehdy jeho.
,,Á tady jste!“ řekl Vlad s umělým úsměvem na rtech – byl tak falešný, že jsem ho prokoukla v prvních dvou vteřinách. Možná, že chce aby to falešně vypadalo.
Najednou jsem si vzpomněla na Drakeova slova o tom, že jsou na ples pozvaní i jejich největší rivalové.
Docvaklo mi, že tohle budou oni. Proč je sem ale zval?
Nevěděla jsem.
Nervózně jsem se usmála a začala si je detailně prohlížet. Starší muž měl pronikavě zelené oči, světlé oči stažené do ohonu a na tváři mu hrál pobavený úšklebek. Mladší měl kaštanově hnědé krátké vlasy, oči téže barvy jako jeho otec.
Osudový soud
2. Vánoční povídka
Je mi líto že včera nic nebylo, ale nebylo mi moc dobře, takže jsem neměla náladu psát, nemohla jsem ani jíst! a já se tak těšila na kapra! T____T chjoo
,,Moment, moment!“ zarazil oslovený okamžitě veřejného činitele. ,,O co jde?“
Mezitím co Aki mluvil, Shin vypadal, jako že ho dnes už opravdu jedna klepne.
Policista pouze zavrtěl hlavou na znamení, že se tu o tom nehodlá bavit a že ho má Aki následovat.
Právníci si mezi sebou vyměnili nechápavé pohledy, ale oba šli za ním. Nechápali ale bylo jim jasné, že když tu budou stát jako tvrdá Y tak se stejně nic nedozví.
Vyšli tedy před budovu soudu a nasedli do policejního auta. Když ujeli asi kilometr, policista s rychlými myšlenkovými pochody si až teprve teď všiml, že s nimi jede Shin.
,,Proč jede s námi?“
,,Je to můj nadřízený a v do té chvíle, kdy se dozvím o co tu jde, tak i můj právní zástupce.“ Vysvětlil Aki.
,,Právního zástupce nebudete potřebovat, ale chápejte, nemohl jsem se o tom bavit v soudní budově, mají špehy všude…“
Mladík zvedl obočí.
,,Kdo?“
,,To se už brzo dozvíte, nebojte se.“
Tak to jsem se toho opět dozvěděl… Achjo.
Když po půl hodině dojeli se vší parádou na policejní stanici, už toho měl Aki tak akorát dost. Nebyl zrovna taková povaha, která brala vše v klidu, byl cholerik jako prase a kdyby to bylo trestné, už je dávno za katrem.
,,Tak?“ zeptal se nakvašeně, když je usadili na židle a proti nim přes stůl seděl nějaký senilní děda.
,,Pane Sato, mrzí mě, že jsme vás museli odvolat z vašeho pracoviště, ale nemohli jsme to řešit tam.“
,,Ano, to už jsem slyšel. Prosím, přejděme k věci.“ Uťal jeho monolog Aki. Dneska už toho bylo opravdu dost, nejdřív jeho bratr a teď tohle!
,,Jde o ten váš nedávný soud.“
,,S tím mafiánem? Z Yakuzy?“
,,Ano, přesně ten.“
Tak tohle se mu nelíbilo.
,,Snad nebyl zrušen rozsudek?!“ zděsil se.
,,Ne, ne. Rozsudek je platný.“
,,Uff, tak to jsem si oddechl, víte, představa, že je ten hajzl na svobodě, ve mně vyvolává nepříjemný pocit.“ Oddechl si.
,,No totiž…“ začal děda rozpačitě. ,,Možná, že je ten nepříjemný pocit oprávněný.“
Aki se zamračil. A Shin rovněž.
,,Co tím myslíte?“ zeptali se oba dva unisimo.
,,Odsouzenému se totiž nějakým zázrakem podařilo uprchnout.“
Aki se zatvářil jako že nerozuměl, co to tady ten chlap kecá?
,,Je to nejostřeji hlídané vězení v celém Japonsku! Ani Alcatras nebyl bezpečnější!“ vybuchl nakonec. ,,Jak teda mohl zdrhnout?!“
,,N-No, nejsme si jistí, ale myslíme, že tam měl spojence, kteří mu k útěku pomohli.“
Aki se zhluboka nadechl, začínalo mu být nějak špatně od žaludku.
,,A to znamená?“ zeptal se a předstíral klid.
,,To znamená, že po vás nejspíš půjde…“
School of pain
1. Předvánoční, pište komentíky ^^
Yuuto ještě chvilku nevěřícně koukal na zavřené dveře.
William žárlil. – Dobře, tohle už věděl dávno, ale že až tak?
Beze slova se utřel a oblékl, když vyšel z koupelen Brian.
,,Tak to asi neplatí ten filmovej marathon, co?“ zeptal se omluvně.
,,Proč by neměl platit? Domluvili jsme se ne? Že William žárlí to je jeho problém.“ Odsekl Yuuto trochu ostřeji než měl v plánu.
,,Fajn, tak teda v sedm.“ Rozloučil se s gothikem, který zrovna otvíral dveře.
,,Jakej filmovej marathon?“ zeptal se Will, když stoupali do pater ubytovny. Byla to první věta, kterou promluvil od doby co vyšel z šaten. Yuuto se ani nenamáhal s navazováním nějakého rozhovoru.
,,U mě v pokoji si budeme pouštět filmy.“
,,Kdo všechno?“ pokusil se udržet normální ton hlasu.
Yuu si toho všiml.
,,Brian, Elli, Mike, všichni z družstva. Můžeš jít taky, jestli chceš…“
Will mlčel.
,,Možná se zastavím.“ Řekl po chvíli.
,,Dobře. A to v těch sprchách…“
,,Já vím.“ Přerušil ho.
,,Ne, nevíš.“
,,Ale ano, vím.“
,,Říkám ti, že – “
Dříve než stačil dokončit jedinou větu, byl umlčen polibkem a následně přiražen na zeď liduprázdné chodby.
Yuuto sykl bolestí, to přiražení nebylo zrovna jedno z těch jemných, spíš naopak, jako by si na tom chtěl William vybít vztek, který měl na Briana.
Jednou rukou ho odstrčil, protože tu druhou kvůli naraženému prsteníku, nemohl moc používat.
Willovi došlo, že to asi krapet přehnal.
,,Promiň.“ Omluvil se rychle, ještě než mu gothik stačil říct, že je to idiot a ještě mnoho pojmenování, za které by se menusel stydět ani dlaždič, a rty se mu přitiskl na čelo.
Když už byl tedy večer, přesněji 7 hodin, začali se studenti klášterní střední sbíhat k Yuutově pokoji. První tam byl pochopitelně Will, který svého miláčka prostě nemohl nechat bez dozoru byť jen jedinou minutu. Yuuto to bral za vážné omezování osobní svodoby, ale nechal ho, jedna hádka za den mu stačila.
,,Tak čím začneme?“ zeptal se Brian, čímž si od Willa vysloužil vražedný pohled, že se vůbec na Yuuta opovážil promluvit.
,,No nevím, rozmyslete se.“ Odpověděl gothik a vyndal z pod postele baťoh ze kterého vzal 3 pouzdra na DVD.
,,Animáky, filmy, horory.“ Rozdělil je a podal je Mikovi, aby je poslal dál.
,,Co začít Mrtvou nevěstou? Tu už jsem dlouho neviděl.“ Ozval se Elli a ukazoval na notebook.
,,Já bych tam šoupl spíš Nightmare before Christmas.“ Oponoval Brian.
,,Ne, Kung-fu pandu!“
,,Ježišmarja…“ zhrozil se Yuuto, tak tohle bude dlouhý večer…
Vánoce?
No, takže, je to už všude a tak je na čase to dát i sem.
Vánočnímu maratonu povídek se holt nevyhne ani Darky...
Sice nějak vánoce zvlášť nemusím, ale kazit radost vám nebudu XD
takže:
NA CO SE MŮŽETE TĚŠIT:
-
Další díly SoP
-
Další díly Owen a Sett
-
Další díly Věštby smrti (Prediction of death)
-
Další díly Draculi (kdo to sakra čte?! O_o) radši se mi přihlašte do komentářů, abych věděla jestli to má cenu psát
-
Yaoi jednorázovka/y?
Ták, Vánoční maraton bude trvat do Silvestra ^_~
