Tak další část, ale je taková, nudná, dohromady se v ní nic neděje. Doufejme, že ta příští bude lepší.

Dorázoval jsem ke dveřím svého pokoje, které jsem následně otevřel a když jsem vešel do místnosti, tak s nimi i patřičně práskl.
Ten idiot! Co si myslí???
Nasupeně jsem rázoval kolem dokola a sem tam kopnul do nějakého toho nábytku, který se mi dostal pod nohy. Zuřil jsem a ani násilí na nebohé posteli, židli či stolu mi od toho nepomohlo, ba ještě víc naštvalo.
Pak mi to docvaklo! No jasně! Potřebuju pryč! Rozrazil jsem dveře s doslova nasraným výrazem a vydupal po chodbě k hlavní bráně zámku, kde díky bohu nikdo nebyl. Otázky typu: ,,Kam jdete, vísosti?“ jsem opravdu slyšet nepotřeboval.
Mířil jsem rovnou ke stájím.
Podkoní už mě viděl přicházet, jakmile jsem vyšel ze zámku ven. Když jsem k němu došel pouze zavrtěl hlavou.
,,Je mi líto princi, mám příkaz od krále, že…“
,,Já vím, co řekl!“ odsekl jsem. A prošel kolem něj ke svému koni. Cestou jsem vzal ze hřebu sedlo. Ohlávku měl už na sobě a byl na ní přivázán k dřevěné ohradě. Osedlat koně s jednou rukou nebude sice to pravé ořechové, ale zoufalá doba vyžaduje zoufalé činny.
,,Princi zraníte se!“
Přehodil jsem přes hřebce sedlo.
,,Nezraním, tentokrát mě nikdo nehoní.“ Ujistil jsem ho, ale že by to znělo nějak věrohodně, to se říct nedalo. Spíš vztekle a nabroušeně. ,,Potřebuju se jenom projet, to je všechno!“
Při zapínání přesek jsem si musel pomoci i druhou rukou, ale nakonec se mi to přeci jen povedlo. Odvázal jsem vraníka od dřevěného trámku a přehodil mu uzdu přes hlavu.
Vyhoupl jsem se do sedla a vzal uzdu do zdravé ruky, tu druhou s dlahou jsem opřel o sedlo před sebou a mohlo se ject.
Pomalými kroky jsme vyrazili ze stájí, ale jakmile jsme byli za bránou a vypadalo to i že se podkoní uklidnil, pobídl jsem koně k rychlejšímu tempu.
,,Princi!“ slyšel jsem za sebou jeho vyplašený hlas. Tentokrát jsem se už neohlížel. Nebyl jsem jeden z těch, kteří své chyby opakují dvakrát. Já uměl jezdit na koni, to jenom kvůli tomu debilovi jsem se vymlátil. Opět se mě zmocnil nepříčetný vztek a aniž jsem si to uvědomil hnal jsem se tryskem od královského zámku.

Po dvou hodinách jsme dojeli k malé opuštěné mýtince. Bylo to zvláštní místo pouze s jedním mohutným stromem uprostřed, ke kterému jsem si vypěstoval zvláštní vztah. Po matčině smrti jsem tu trávil spoustu času a nikdo mě tu nehledal. Kůň sípal z nedostatku vzduchu a já nepochyboval o tom, že mě začal nesnášet. Uvolnil jsem mu uzdu a sedlo a sundal je. Neměl jsem strach, že by se mi mohl někam zaběhnout, byl zvyklý, že smí jen k okraji lesa, dál ne. Já si zatím sedl k dubu uprostřed mýtiny a sedlo s uzdou položil vedle sebe. Koruna stromu mi poskytovala ochranu proti dotěrnému slunci, které sem prosvítalo jen drobnými štěrbinkami.
Zavřel jsem oči…

Tak yo:

A dny plynuly… Za několik týdnů, už jsem s rukou mohl hýbat a dlahy jsem už taky nepotřeboval. Bohužel jsem si svým kouskem od otce vysloužil doživotní zákaz se byť jen přiblížit ke koni.  No jako bych si z toho někdy něco dělal. Neposlouchal jsem ani krále, to jsem vyvrhel, co? A nejlepší bylo, že jsem o tom věděl.
Upřímně vám řeknu, že kdybych se měl vychovávat, řezal bych se od rána do večera. Bohudík, tu nikdo takový nebyl a sám si nakládačku dávat fakt nebudu. Otec neměl čas a Bertha si na mě nedovolila vztáhnout ruku. Bratr se mnou jako obvykle nekomunikoval a omezoval se pouze na nepřátelské pohledy – zřejmě mi ještě neodpustil pošpinění jeho modly Setta. A ano, Sett. Za těch pár týdnů se nic nezměnilo. Proběhlo pár potyček, ke kterým docházelo téměř vždy, když jsme se náhodou někde střetli. Vzájemně jsme si vyměnili své názory na toho druhého, kdy téměř pokaždé padaly slova jako: Spratek a arogantní debil,můj slovníček se přitom obohacoval o nové a novější slovní obraty docela tvrdšího rázu. I naše konverzace nabrala ostřejší obrátky.
Jestli jsem ho předtím nesnášel, tak teď bych upsal duši čertu, abych mu mohl provést nějaký pěkný naschvál.
Dneska jsem ale neměl náladu na nějaké slovní přestřelky. Špatně jsem se vyspal, Bertha nadupala opět kolem sedmé hodiny, aby mě vzbudila a byl jsem naštvaný snad na všechno, na co se dalo a možná i na to na co se nedalo.
Napadlo mě, že možná svou podrážděnost dokážu nějak uspat četbou. Bohužel část zámku, kde jsem se teď nacházel byla snad nejdál od knihovny. – Což mě samozřejmě naštvalo. Nakonec jsem ale jenom svěsil hlavu a jal se ubírat přes celou obrovskou budovu do onoho vytouženého místa, protože mi došlo, že když se budu vztekat, tak se stejně nehnu z místa. I což…
Došel jsem před obrovské, masivní, zdobené, dřevěné dveře. Vzal jsem za kliku a otevřel. Už jen pohled na prostornou místnost plnou knih mě dokázal dostat do takové té flegmatické otupělosti, což mi nyní vyhovovalo. Potřeboval jsem klid a tady jsem ho stoprocentně našel. Po pečlivém zavření dveří jsem se rozeběhl k dřevěným schůdkům. Vylezl jsem nahoru a chvilku koukal na tituly knih před sebou. Etiketa aneb jak správně stolovat – no tak to rozhodně ne. Chvilku jsem hledal než jsem si vybral jednu latinskou knihu. V překladu se jmenovala Církev a její (ne)výhody. Bezděčně jsem si na zadní straně přečetl, že autor byl upálen za čarodějnictví.  Díky bohu za protestanství . Ne že bych se nějak zajímal zrovna o teologická témata, ale ta kniha byl napsána tak sarkastickým způsobem, že se tomu prostě nedalo odolat. Začetl jsem se opravdu hned po několika větách a ani jsem nesešel ze schůdků dolů, abych si sedl do pohodlného křesla, ale zůstal jsem prostě sedět na nich.
Vyrušilo mě až zavrzání kliky a otevírání těžkých dveří. Nevrle jsem k nim střelil pohledem a sledoval jak dovnitř sebevědomě vtrhl Sett.
,,Neumíte zaklepat?“ sjel jsem ho hned z fleku. Já dneska fakt neměl náladu a tohle byl člověk, kterého jsem dneska fakt nechtěl potkat.
Zpražil mě ledovým  pohledem. ,,Netušil jsem že by tu mohl někdo být. A obzvlášť ty, spratku.“
,,Určitě jste také netušil že umím číst, jak vás tak pozoruju.“ Řekl jsem ironicky. ,,Řekněte pane, opravdu máte tak nízké IQ, nebo to jenom děláte?“ druhému slovu jsem dal zvláštní přízvuk výsměchu.
Pohled mu ztvrdl a ústa spojil do jedné přísné linky. Přesto ke mně zamířil téměř uvoněným klokem. Došel až ke schůdkům, na kterých jsem seděl, byl jsem teď poprvé vyšší. Vylezl za mnou a naklonil se ke mně. Instinktivně jsem se odtáhl, ale moc daleko jsem nemohl protože za mnou byla stěna z knih. Cítil jsem jak mi do tváří stoupá horkost, ale vůbec jsem nevěděl proč. Kvůli blízkosti Setta? Tak to ani náhodou! Naše try se už skoro dotýkaly, když hmátl vedle mé hlavy a vyndal jednu knihu.
,,Skvěle, přesně tuhle jsem hledal.“
To mě tak bezdůvodně dopálilo, že jsem ho zkopl ze schůdků dolů a on přistál tvrdě na zadku. Já z nich pak seskočil rovněž, ale nestaral jsem se už o něj a vydupal z místnosti pryč i s knížkou v ruce. Byl jsem tak dopálený! A ani jsem nevěděl proč…

Tááák SoP II. už máte a teď trochu opožděně toho Owena a Setta

Celé čtyři dny mě Bertha hlídala ve dne v noci, než jsem mohl poprvé oficiálně vstát. Trochu se mi ještě motala hlava, ale všechny obvazy už jsem měl dole. Jen na ruce jsem měl ještě dlahy a tudíš jsem s ní nemohl hýbat.
Otec, který nevynechával příležitosti, aby mě navštívil, mi jasně naznačoval, že se Settovi budu muset omluvit tak jako tak a navíc mu budu muset poděkovat za záchranu života jako bonus. Dokonce za mnou zašel i můj bratr. Ale jaké pak neděje? Ty jsem si nedělal. Přišel za mnou jen proto, aby mi řekl jaký jsem pitomec. Přitom opěvoval Setta, jaký je to šlechetný člověk. To mě nasralo a tak jsem ho s těma jeho ódama poslal doprdele. Načež se naštval a práskl za sebou dveřmi se slovy, že je mu líto, že není jedináček.
Prostě klasický rozhovor…
Rozhodující ránu mi zasadila pak Bertha, když mě patřičně seřvala, že vůbec nemám ponětí jak se o mě bála. To určitě… Málem mi i jednu natáhla jak jsem na ní tak koukal.
Teď jsem zrovna kráčel chodbou k pokoji, kde sídlil Sett. Musel jsem se omluvit a jak už jsem uvedl výše tak i poděkovat.
Došel jsem před masivní dřevěné dveře. Vztáhl jsem ruku, jako že zaklepám, pak jsem jí dal zase zpět k tělu. To jsem udělal asi tak ještě třikrát, než jsem opravdu zaklepal.
,,Dále.“ Ozval se zevnitř chladný povýšený hlas.
Takže k mé smůle tam opravdu byl.
Vzal jsem za kliku a vešel dovnitř. Tak mě matně napadlo, že jsem se vůbec nemusel obtěžovat s klepáním, mohl jsem tam vtrhnout. Já jsem princ, ne on.
Seděl právě v křesle a četl nějakou knihu, když jsem vešel, vzhlédl a zaklapl ji.
,,Ale?“ zvedl obočí v gestu překvapení.
Střelil jsem po něm pohledem, který jasně říkal, co si o něm myslím.
,,Přišel jsem vám poděkovat za záchranu života.“ Řekl jsem ledově, spíš to znělo, jako že ho hodlám vsadit do žaláře.
,,To byla moje povinnost vůči králi.“ Setřel mě.
,,Já vím, ale právě on mi řekl, abych poděkoval.“ Setřel jsem ho nazpátek. ,,Omlouvat se vám nebudu, nemám za co.“ Řekl jsem ještě a sáhl jsem po klice, abych mohl opustit místnost. Byl jsem zády a tak jsem si nevšiml Setta, který několika dlouhými kroky přešel místnost a přibouchl mi dveře před nosem.
Sklonil se k mému uchu a jen tak mimochodem prohodil několik varovných slov v tom smyslu, že si mám dávat pozor, aby se mi nestala nějaká nehoda.
Po zádech mi přejel mráz. Ne, že bych se bál. Ale přeci jenom nebyl to zrovna příjemný pocit mít Setta za zadkem – doslova.
,,To má být výhružka?“ zeptal jsem se ho nebezpečně a otočil se k němu čelem. Nehodlal jsem stáhnout ocas a vystřelit z místnosti.  Nutno podotknout, že jsme měli obličeje jen několik centimetrů od sebe, litoval jsem že jsem nezůstal otočen zády.
,,Varování.“ Usmál se sladce.
Taktéž jsem se usmál, nicméně jsem si dal záležet na tom, aby to vypadalo co nejvíce falešně.
,,To bych vám také radil.“ Prohodil jsem povýšeně, odstrčil ho od sebe a vyšel z místnosti pryč, než vůbec stačil otevřít pusu.
Potěšilo mne, když jsem zaslechl, jak uhodil pěstí do dveří a zavrčel jím tak oblíbené slůvko:
Spratku…

A jede se dál...

Probral jsem se opět až v posteli… Překvapivě.
,,Opravdu tolik toužíš po tom se zabít?“ protnul ticho pokoje ledový hlas nedaleko mé postele. Pootočil jsem hlavu tím směrem a zamžoural do šera, bylo vážně těžké poznat, kdo to je. Hlava mi třeštila a stěží jsem rozuměl tomu, co jsem slyšel, natož abych rozeznal jeho hlas.
Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale zmohl jsem se jenom na hluboký výdech.
Ozval se jen povzdech a tiché kroky mířící k postraním skrytým dveřím. Pozvolna mizely, jak se dotyčný vzdaloval. Za okamžik se ozvaly znovu.
Něco mi přistálo na obličeji. Bylo to mokré a studené, nejspíš obklad. Trhl jsem sebou, jak jsem  to nečekal.
Chvíli jsem se ještě snažil rozeznat siluetu neznámého, ale stín, který ho halil, byl příliš temný, než abych něco viděl nebo zahlédl… Pak jsem to vzdal.
,,K-kdo…?“ měl jsem v úmyslu zeptat se, kdo to je. Fakt jsem neměl na to, abych to rozlišil i hlas se mi zdál cizí, sice se mi už o něco zostřily smysly, díky obkladu, ale i přesto…
,,Spi.“ Poručil mi a jal se opouštět místnost. Ozval se skřípot kliky, jak se otevíraly dveře. ,,Spratku…“
Najednou jako bych dostal pěstí! Sett!
No to snad…!
Proč mě to nenapadlo?!
Dveře se zaklaply… A já jsem po něm nestihl ani nic hodit!

Ráno, když jsem se vzbudil, už vedle mě seděla na dřevěné židli Bertha. Jen co jsem otevřel oči, začala mě hubovat.  Vmetla mi do tváře, že jsem ten největší nezodpovědný princ, kterého kdy mohla poznat. A když jsem jí se vší slušností odpověděl, že není divu, když jsem první princ, kterého má na výchovu, probodla mě pohledem a vzteky našpulila rty – to dělala vždycky, když jsem jí naštval.
,,Máte nehorázné štěstí!“ řekla. ,,Kdyby jste byl zráv, něčím bych vás musela přetáhnout!“
,,Copak? Sett žaloval?“
,,Nebuďte tak arogantní!“ vybouchla. ,,Víte, co se mohlo stát, kdyby tam nebyl?“
,,Ehm, spadl bych?“ zeptal jsem se sarkasticky, já si odmítal připustit, že bych mohl být tomu namyšlenému bohatému panákovi nějak vděčný.
Bertha už mou ironii přestala komentovat, vzdala to. Odebrala se pryč z pokoje a tak jsem měl možnost osamět. To to dneska začínalo pěkně… Bertha, můj jediný možný spojenec v tomhle hnízdě intrik, začínala silně sympatizovat s úhlavním nepřítelem. Podkoního už nepočítám od té doby, co jsem se tak pěkně vzepřel jeho radám a rozsekal se.
Dveře se opět otevřely. Otočil jsem hlavu v domění, že tam uvidím svou chůvu.
Jaké bylo tedy překvapení, nebo spíš šok, když jsem tam  spatřil svého otce, krále.
,,Owene…“
A jeje…
Povzdechl jsem si, ten nahoře mě fakt neměl v lásce, no já jeho taky ne, tak jsme si byli kvit,ale stejně…
Vstoupil dovnitř, když se nedočkal žádné odezvy. Počítal jsem vteřiny, za jak dlouho na mě začne ječet. Přešel k mé posteli a sedl si ke mně. Chvilku jsme na sebe jen tak zírali a pokoušeli se odhadnout, na co ten druhý myslí. Zvedl ruku a jemně mi prohrábl vlasy.
,,Seš takovej idiot…“ řekl. Etiketa šla nyní stranou. Nebyl tu král, byl tu otec.
,,Však ty jsi nebyl jiný…“
,,Já vím.“

Léčení je v plném proudu... XD

Nakvašeně po mně střelila pohledem a chvilku vyčkávala, jako by přemýšlela jestli si jí vůbec zasloužím.
Nakonec si ale jen povzdechla a pomohla mi nalít tekutinu do úst. Jakmile jsem vrátil hlavu zpět na polštář, opět promluvila:
,,Odpoledne se na vás přijde podívat lékař… a král.“
No skvěle, další hádka, to opravdu potřebuji… Protočil jsem oči v sloup.
,,Výborně…“ zahučel jsem ,,potěšeně“ a jal se zvedat. To nebyl moc dobrý nápad, okamžitě se mi zatmělo před očima a na temeni  bolestivě škublo.
,,Co to děláte?!“ zděsila se Bertha a začala mě opatrně, ale silně tlačit zpět a donutila mě tak si opět lehnout. ,,Z postele ani na krok alespoň na čtyři dny!“ spráskla ruce a zatřásla hlavou, jak mě to jen mohlo napadnout pokoušet se zvednout.

Odpoledne se u mého lůžka opravdu objevil lékař.  Nepostřehl jsem ho okamžitě, protože jsem spal.
,,Opravdu nevypadá příliš dobře…“ podotkl a ohmatal mi zlomenou ruku. To mě probudilo a zaskučel jsem bolestí. Otevřel jsem oči a nepřátelsky se na něj podíval. Také mi pohled opětoval, ovšem chápavý a ne zabijácký jako v mém případě.
,,Musíme jí narovnat a zpevnit.“ Oznámil mi.
To první se mi nelíbilo. Narovnání docela bolelo, což jsem předpokládal, ale že až takhle pekelně – tak s tím jsem nepočítal…
,,Už je to!“ povzbuzoval mě doktor a poplácal mě po rameni. Vzal si od Berthy dvě dlahy, které mu přinesla, a přiložil mi je k předloktí, aby je mohl ovázat.
Poté mi ještě zkontroloval ránu na hlavě.
Když bylo konečně hotovo a mé týrání konečně skončilo doktor se odporoučel s tím, že se na  mne příjde za tři dny podívat.
Bertha ho šla doprovodit ke dveřím. Něco jí ještě spěšně řekl tlumeným hlasem a odcupital mučit někoho jiného. Nerozumněl jsem mu ani slovo, začaly se mi zavírat oči, tahle prohlídka mě docela zmohla.
Ale díky bohu, že už tu je tenhle lékař, dřív, asi před třemi lety jsme měli jiného, takového starého dědulu, který stál za starou belu. Všechno řešil jediným způsobem: bolí tě hlava? Pustit žilou! Horečka? Pustit žilou! Že je ti špatně? Pustit žilou! – pozor změna – někdy si s sebou vzal pijavice… Taková ta malá roztomilá zvířátka, co sajou krev. Oddělat je od kůže byla vždycky veliká sranda!
Když se u mě v pokoji objevil můj otec – král, už jsem dávno spal.
Nevím jak dlouho jsem byl mimo, ale když jsem se probral, vůbec jsem netušil jestli je den nebo noc. Ale spíš bych to typoval na variantu B.
Bertha u mě už nebděla, za což jsem byl rád. Taky byla jenom člověk, i když to tak občas nevypadalo a potřebovala si lehnout.
Na nočním stolku jsem našel skleničku vody, myslela opravdu na všechno… Ale i tak jsem měl nutkání vstát, potřeboval jsem se protáhnout, nemohl jsem jen tak ležet. I přes počáteční nevolnost a mžitky před očima se mi za pomoci pelesti u postele podařilo vstát.
Vyšel jsem na chodbu před svůj pokoj. Ušel jsem ale pouze pár dalších metrů, než jsem poprvé zavrávoral. Napadlo mě, že vstávat nebyl zas až tak dobrý nápad jak jsem si myslel…
Chodbou se ozvaly jen tiché kroky, které jsem už ale nebyl schopen vnímat. Podlomily se mi nohy v kolenou a dál už vím jen to, že mě pár paží zachytilo dřív, než jsem stačil dopadnout na studenou zem.

Ták další díl! Darky byla zlá, je mi chudinky Owena docela líto, ale jak se říká ,,No pain no game"

,,Koně!“ zakřičel Sett. Ohlédl jsem se přes rameno, abych viděl co se děje. Ten blb se právě vyšvihl na koně, kterého mu stájník dost ochotně přivedl. Jo, ochotně… Asi se polekal, že by se mi mohlo něco stát, když jsem odmítl poslechnout jeho rady.
Tohle jsem bral docela za podraz. Otočil jsem se zpátky a pobídl koně k rychlejšímu tempu cvalu.
Při dalším pohledu nazpět, jsem zjistil, že se už žene za mnou. Pomalu ale jistě zkracoval  vzdálenost mezi námi.
Sakra, měl rychlejšího koně, než jsem čekal. Ale já se nehodlal vrátit zpátky, i kdybych měl toho koně uhnat, tak mu zdrhnu. Kopl jsem koně do slabin a přeměnil tak cval v trysk.
Od zámku jsme byli už dost daleko, stáje už nebylo vidět a budova se vzdalovala s každým dalšík krokem koně.
,,Ty spratku!“ zaječel Sett a hnal se za mnou. ,,Koukej toho koně zastavit a hned!“
,,Ani mě nehne!“ odpověděl jsem neméně potichu. Můj kůň začínal pomalu supět a začala se mu tvořit pěna u tlamy – to nebylo dobré, unavil se rychleji než jsem čekal. Jen jsem doufal, že kůň toho namyšleného zmetka je na tom stejně nebo aspoň podobně.
Ano marné naděje, vím.
Uvolnil jsem jednu ruku z opratě a konejšivě zvíře poplácal po silné šíji. ,,Ještě chvilku vydrž! Prosím!“ zašeptal jsem. Kůň jako by mi porozuměl a s vypětím sil se začal od Setta vzdalovat. Jeli jsme rychle, možná až moc…
Z adrenalinu, který mi nyní proudil v žilách s krví, a částečné nervozity, jsem přehlédl prohlubeň v půdě a tak jsem nestihl dát koni příslušný povel ke skoku. Kůň klopítl – a mé srdce si úlekem odpustilo jeden úder.
V téhle rychlosti spadnout… Tak to nebylo dobré…
Nevyhnutelně jsem se řítil k zemi – i se svým koněm.
Tvrdě jsem dopadl na zem, přičemž má ruka udělala křup a zůstala v nepřirozeném úhlu. To bylo to poslední co jsem vnímal, protože jakmile se má hlava dotkla země a ostrého kamení, které se tam objevilo, ztratil jsem vědomí. Bylo to jako se propadnout do tmy, nic jsem necítil, žádnou bolest… Nic…

Probralo mě až tlumené vzlykání a popotáhnutí. Okamžitě jsem si uvědomil ostrou boles v ruce a také žebra nebyla asi úplně v porádku.
Pomaličku jsem otevřel oči, okamžitě se ozvala i rána na hlavě… Páni, já jsem ale lazar… Takhle spadnout z koně, tak to se mi povedlo poprvé…
Mou ruku svírala Bertha, jak se mi povedlo v tom šeru poznat. Závěsy totiž  byly zatažené a světla tu bylo opravdu jen minimálně.
,,Výsosti!“ vypískla zděšeně. Úlevou málem omdlela. ,,Jak je vám?“ zeptala se úskostlivě a utírala si nos, oči měla jistojistě zarudlé od pláče.
,,Přímo skvěle…“ hlesl jsem chraplavě. Měl jsem sucho v hrdle a můj hlas si nejspíš odvykl mluvit, když jsem ho delší dobu nepoužil. ,,Můžu dostat trochu vody?“ požádal jsem jí ještě. Chvilku seděla na místě, jako by se bála, že když mě opustí, tak upadnu znovu do bezvědomí. Pak se ale vymrštila ze židle a kvapně odešla z místnosti.
Pohnul jsem víceméně tou zdravou rukou a chytil jsem se za hlavu, byla jako střep. Okamžitě jsem poznal že tam mám obvaz. Chvilku jsem přemítal, co se vlastně stalo. To že jsem spadl z koně jsem věděl, to mi došlo hned. Ale jak a proč, to se mi ne a ne vybavit.
,,Co se stalo?“ zeptal jsem se do ticha pokoje, když Berta vešla se sklenicí vody.
,,Spadl jste z koně.“ Řekla vyčítavě. ,,Máte štěstí, že jste to vůbec přežil! Kdyby jste se o ty kameny udeřil do spánku, tak…“ selhal jí hlas a znovu vzlykla.
,,…Tak bych umřel.“ Dodal jsem bezcitně. Hlasitě zakvílela, připoměla mi raněné zvíře, které přišlo o své mládě.
,,Hlupáku!“ rozkřikla se. ,,Proč jste utekl?! Mohl jste se zabít! Kdyby tam nebyl Sett…!“
V tom se mi rozsvítilo, no jasně! Sett! Asi mě odvezl zpátky na zámek… A zachránil…?
,,Kdyby tam nebyl Sett, tak se to vůbec nemuselo stát!“ zavrčel jsem podrážděně. Myšlenku, že by pro mě ten člověk byť jen hnul prstem, jsem okamžitě zamítl.
,,Vy jste takový…!“ začala znovu vřískat.
,,Já vím!“  Přerušil jsem jí hlasitě. ,,Můžu konečně dostat tu vodu, prosím?“

Ták, trochu toho napětí se vždycky hodí ne? XD užijte si to a piště komentíky!

,,Jak’s myslela to: Za chviličku tam bude?!“ vyjel jsem na ni ostře, jen co se za mými nezvanými hosty zabouchly těžké dřevěné dveře.
Přísně si založila ruce v bok, než promluvila.
,,Nechci, aby jste vypadal jako rozmazlený umíněný mezek. Takhle jsem vás nevychovala. Mimoto, kdyby jste v tom ještě chvíli pokračoval, nedopadl by jste zrovna nejlépe!“
,,Už teď jsem nedopadl zrovna dobře!“ rozčiloval jsem se rozpáleně. ,,Mám se omluvit tomu zmetkovi, protože jsem říkal pravdu?!“
Bertha na mě mezitím nečekaně vylila džber plný studené vody, a tak spláchla pryč všechny mydlinky a dokonce i můj vztek, který nahradil šok.
,,Vstyk, oblíct a k otci!“ zavelela. Tahle ženská by měla velet armádě, nechápal jsem co dělá tady na zámku.

Omlouvat se? No to sotva!
Nasupeně jsem doslova prolétl celým zámkem až k vchodové bráně. Ti co mě spatřili se mi rychle klidili z cesty, asi jsem měl nějaký velmi přívětivý výraz, či co…
Vztekle jsem vrazil do stájí, do trůního sálu mě nikdo, ani Bertha, nedostane ani párem volů!
,,Výsosti… “ uklonil se mi jeden ze stájníků. Byl to starší muž milé tváře a laskavé povahy. Žel bohu, dnes jsem hodlal být na všechny protivný. Jak mi tenhle den tak hezky začal, tak to bylo čím dál tím horší, a já si potřeboval vylít vztek.
,,Koně!“ zavzčel jsem na půl huby a ani jsem se nenamáhal opětovat jeho pozdrav a úklonu.
,,Jistě.“
Mezitím, co se můj budoucí dopravní prostředek připravoval, jsem se opřel o  dřevěné zábradlí a skousl jsem si spodní ret, což jsem dělal jen když jsem byl nervozní, nebo jsem nad něčím přemýšlel. Z tohodle útěku budou problémy… A velké.
Ale co… Za dva, za tři dny se vrátím. Až otec schladne…
Z mého rozjímání o útěku mě vytrhl až zvuk klapajících kopyt o podlahu. Stájník na mě spiklenecky mrkl a poklepal dlaní na naducaný postranní vak, zřejmě plný jídla.
,,Děkuji.“ Poděkoval jsem a vděčně jsem se usmál, přičemž jsem od něj převzal opratě spojené s uzdou. Tohle jsme nedělali poprvé a stájník dobře věděl co se mi honí hlavou, občas říkával, že jsem jako jeho syn, který tady pracoval rovněž. Nyní jsem ho tu ale nikde neviděl.
Jen kývl hlavou a otevřel mi stájní přepážku, abych mohl vypadnout.
Pohlédl jsem na něj, vždycky měl ve zvyku dát mi nějakou radu.
,,Nejezděte na západ.“ Poradil mi a usmál se. Otočil se k hlavní bráně zámku. ,,Asi by jste měl jet.“ Řekl když se otočil zpátky. ,,Král s tím vyšším šlechticem si nejspíš udělali procházku do stájí.“
Pohrdavě jsem se zašklebil a naznačil mu, aby ustoupil od koně do uctivé vzdálenosti. Naskočil jsem na něj.
Zaryl jsem paty do slabin zvířete, které se vzepjalo a prudce vystartovalo k výjezdu ze stáje. Prolétli jsme branou jako namydlené blesky a jen o vlásek jsme minuli Settovu hlavu.
Škoda, že ten vlásek nebyl o vlásek kratší.
 Stihl jsem ještě pohledem střelit po otci, který nabýral sytě rudou barvu, opět… V očích měl velmi nas… štvaný výraz, který jasně  říkal : No počkej až se vrátíš, Owene!
A jak jsem tak pádil dál a dál od zámku, od všech těch pravidel a norem, dostal jsem šílený nápad…  Otočil jsem koně a nasměroval ho na západ…
,,Owene NE!“ – slyšel jsem za sebou ještě zděšený křik svého otce, ale už mě nemohl ničím zastavit.

Táák, Owen a Sett, slovní přestřelka, totální zkáza!
 XD

Škodolibě jsem se zašklebil a opřel se bradou o okraj nádoby. Bertha ke mně mezitím došla a šibalsky na mě mrkla, jako že mě nedá.
Stočil jsem pohled zpět na nezvané hosty.
Otec se tvářil neurčitě, asi si rozmýšlel, co má říct, nebo  si vymýšlel další důvod, proč mě seřvat. Bylo by mu to podobné… Mě vychovávala matka a když zemřela tak na její místo nastoupila Bertha. K otci jsem blízko neměl, prostě to byl král, ale to bylo tak všechno.
Revoltoval jsem ve všem v čem jsem mohl, to byla pravda, a on se mě snažil přimět k poslouchání, což se mi nelíbilo. Měl jsem prostě svou hlavu, svůj rozum a svou hrdost, já se nehodlal podřídit.
A podle toho jsem taky jednal.
,,No, jestli je to všechno, byl bych rád, kdyby jste odešli…“ pokusil jsem se je diplomaticky vyhodit, ale nepovedlo se.
,,Ne tak rychle. Bertho, co ty o tom víš?“ vyzval otec mou chůvu.
Ta jen pokrčila rameny. ,,Slyšela jsem je.“ Řekla bez obalu.
Celkem odvážná slova… Uznal jsem v duchu, ale jestli v tom bude pokračovat, prozradí se, že poslouchala za dveřmi a z toho by mohlo vyplynout spousta nepříjemností…
,,Bertha byla s námi v pokoji.“ Plácl jsem to první, co mě napadlo.
,,Nebyla, poslal jsem jí pryč.“ Oponoval mi okamžitě Sett.
Hodil jsem po něm tím nejhnusnějším pohledem, na jaký jsem se zmohl a pokračoval trochu tvrdším hlasem:
,,Pan Sett nejspíš trpí krátkodobými výpadky paměti.“ Řekl jsem kousavě a nespouštěl z něj oči. ,,Byla jste tam s námi, nemám pravdu Bertho?“
Než chůva stačila potrvdit moje výmysly, promluvil opět ten arogantní tupec, čímž mě docela dobře vytočil.
,,V tom případě by mě zajímalo, kdy vám Vaše chůva stihla připravit tu lázeň…?“
S hraným a lhostejným výrazem jsem pokrčil rameny a neodpustil jsem si rýpnout si:
,,Bertha je velice rychlá. Netrvá jí dvě hodiny než něco udělá, ne jako někomu…“
,,Owene!“ okřikl mě otec.
,,Co? Neřekl jsem nic, co by mohlo někoho urazit, to jak si to každý domyslí je jeho věc!“ bránil jsem se.
,,Všem nám došlo jak jsi to myslel.“ Ozval se poprvé můj starší bratr svatouškovsky, čímž si od otce vysloužil pochvalný pohled.
,,Váš problém!“ vyjel jsem, tohle mě už opravdu štvalo. Věděl jsem, že se chovám jako rozmazlený parchant, ale v tuhle chvíli mi to bylo docela u zadní části těla.
,,Owene!“
,,Co zas?“ reagoval jsem ostře. Ovšem tady jsem krapet přestřelil…
,,Až to tu doděláš,“ zavrčel otec nebezpečně a přimhouřil oči tak, že mu  z nich zbyly pouhé štěrbinky. ,,Půjdeš okamžitě do trůního sálu, kde se lordu Settovi okamžitě omluvíš!“
,,Tak to si radši ukousnu jazyk!“
,,Princi Owene!“ zakročila chůva rychle, dokonce ještě dříve, než stačil na má slova zareagovat můj otec, a určitě by to nebylo zrovna pěkné.
Tázavě jsem na ní pohlédl, jak se jich může ještě zastávat? Zakroutila ale jen hlavou, že se se mnou o tom nehodlá nyní hádat a odpověděla místo mě:
,,Za chviličku tam bude.“
Nevěřícně jsem na ní vyvalil oči, tak tohle jsem od ní nečekal…