Ták další díl! Darky byla zlá, je mi chudinky Owena docela líto, ale jak se říká ,,No pain no game"

,,Koně!“ zakřičel Sett. Ohlédl jsem se přes rameno, abych viděl co se děje. Ten blb se právě vyšvihl na koně, kterého mu stájník dost ochotně přivedl. Jo, ochotně… Asi se polekal, že by se mi mohlo něco stát, když jsem odmítl poslechnout jeho rady.
Tohle jsem bral docela za podraz. Otočil jsem se zpátky a pobídl koně k rychlejšímu tempu cvalu.
Při dalším pohledu nazpět, jsem zjistil, že se už žene za mnou. Pomalu ale jistě zkracoval  vzdálenost mezi námi.
Sakra, měl rychlejšího koně, než jsem čekal. Ale já se nehodlal vrátit zpátky, i kdybych měl toho koně uhnat, tak mu zdrhnu. Kopl jsem koně do slabin a přeměnil tak cval v trysk.
Od zámku jsme byli už dost daleko, stáje už nebylo vidět a budova se vzdalovala s každým dalšík krokem koně.
,,Ty spratku!“ zaječel Sett a hnal se za mnou. ,,Koukej toho koně zastavit a hned!“
,,Ani mě nehne!“ odpověděl jsem neméně potichu. Můj kůň začínal pomalu supět a začala se mu tvořit pěna u tlamy – to nebylo dobré, unavil se rychleji než jsem čekal. Jen jsem doufal, že kůň toho namyšleného zmetka je na tom stejně nebo aspoň podobně.
Ano marné naděje, vím.
Uvolnil jsem jednu ruku z opratě a konejšivě zvíře poplácal po silné šíji. ,,Ještě chvilku vydrž! Prosím!“ zašeptal jsem. Kůň jako by mi porozuměl a s vypětím sil se začal od Setta vzdalovat. Jeli jsme rychle, možná až moc…
Z adrenalinu, který mi nyní proudil v žilách s krví, a částečné nervozity, jsem přehlédl prohlubeň v půdě a tak jsem nestihl dát koni příslušný povel ke skoku. Kůň klopítl – a mé srdce si úlekem odpustilo jeden úder.
V téhle rychlosti spadnout… Tak to nebylo dobré…
Nevyhnutelně jsem se řítil k zemi – i se svým koněm.
Tvrdě jsem dopadl na zem, přičemž má ruka udělala křup a zůstala v nepřirozeném úhlu. To bylo to poslední co jsem vnímal, protože jakmile se má hlava dotkla země a ostrého kamení, které se tam objevilo, ztratil jsem vědomí. Bylo to jako se propadnout do tmy, nic jsem necítil, žádnou bolest… Nic…

Probralo mě až tlumené vzlykání a popotáhnutí. Okamžitě jsem si uvědomil ostrou boles v ruce a také žebra nebyla asi úplně v porádku.
Pomaličku jsem otevřel oči, okamžitě se ozvala i rána na hlavě… Páni, já jsem ale lazar… Takhle spadnout z koně, tak to se mi povedlo poprvé…
Mou ruku svírala Bertha, jak se mi povedlo v tom šeru poznat. Závěsy totiž  byly zatažené a světla tu bylo opravdu jen minimálně.
,,Výsosti!“ vypískla zděšeně. Úlevou málem omdlela. ,,Jak je vám?“ zeptala se úskostlivě a utírala si nos, oči měla jistojistě zarudlé od pláče.
,,Přímo skvěle…“ hlesl jsem chraplavě. Měl jsem sucho v hrdle a můj hlas si nejspíš odvykl mluvit, když jsem ho delší dobu nepoužil. ,,Můžu dostat trochu vody?“ požádal jsem jí ještě. Chvilku seděla na místě, jako by se bála, že když mě opustí, tak upadnu znovu do bezvědomí. Pak se ale vymrštila ze židle a kvapně odešla z místnosti.
Pohnul jsem víceméně tou zdravou rukou a chytil jsem se za hlavu, byla jako střep. Okamžitě jsem poznal že tam mám obvaz. Chvilku jsem přemítal, co se vlastně stalo. To že jsem spadl z koně jsem věděl, to mi došlo hned. Ale jak a proč, to se mi ne a ne vybavit.
,,Co se stalo?“ zeptal jsem se do ticha pokoje, když Berta vešla se sklenicí vody.
,,Spadl jste z koně.“ Řekla vyčítavě. ,,Máte štěstí, že jste to vůbec přežil! Kdyby jste se o ty kameny udeřil do spánku, tak…“ selhal jí hlas a znovu vzlykla.
,,…Tak bych umřel.“ Dodal jsem bezcitně. Hlasitě zakvílela, připoměla mi raněné zvíře, které přišlo o své mládě.
,,Hlupáku!“ rozkřikla se. ,,Proč jste utekl?! Mohl jste se zabít! Kdyby tam nebyl Sett…!“
V tom se mi rozsvítilo, no jasně! Sett! Asi mě odvezl zpátky na zámek… A zachránil…?
,,Kdyby tam nebyl Sett, tak se to vůbec nemuselo stát!“ zavrčel jsem podrážděně. Myšlenku, že by pro mě ten člověk byť jen hnul prstem, jsem okamžitě zamítl.
,,Vy jste takový…!“ začala znovu vřískat.
,,Já vím!“  Přerušil jsem jí hlasitě. ,,Můžu konečně dostat tu vodu, prosím?“