Předposlední díl!

Brian se zarazil, tak tohle říkat neměl. Vyklouzlo mu to.
Když delší dobu neodpovídal zeptal se ho Yuuto znovu, už asi tušil o co tu jde.
,,Jak jsi to myslel?“ zeptal se s větší rázností.
Starší chlapec si povzdechl a pustil ho.
,,Nejspíš by ti to měl říct sám William…“
,,Vidíš ho tu snad někde?!“ vyjel Yuuto prudce a sevřel látku prostěradla, aby se uklidnil.
Zavrtěl hlavou.
,,Chci, abys věděl, že to co k tobě cítím je opravdové,“ začal pomalu.
,,Aha…“ ten pocit poznání byl příšerný, ale už to bylo jasné, po téhle větě určitě. William to hrál… Dokonale hrál…
Rychle zamrkal, aby se zbavil dotěrných slz, které se mu draly do očí.
,,Poslouchej,“ přerušil ho Brian, než stačil říct ještě něco dalšího než to chápající ,aha‘ a vzal ho kolem ramen. ,,Když jsme se dozvěděli, že k nám přijede student na výměnu, tak jsme se s Willem vsadili…“ na chvilku se odmlčel.
Yuuto se na něj nedíval, neměl na to sílu, už ne…
,,…O to, kdo se s tebou vyspí jako první.“
Yuuto pomalu zavřel oči. Byl zoufalý… Ale proč vlastně? Proč se cítil najednou tak, tak… prázdně? Jako by mu sebrali něco o čem nevěděl, že to má a zjistil to až teď, teď když už to bylo pryč.
Vybavil si vzpomínky na to jak se s Willem potkali poprvé na letiškti, jak ho nepříčetně štval, jak ho poprvé políbil, jak…
A… A on to všechno… hrál?
,,Yuuto…“
Cukl sebou.
,,Jdi pryč…“
,,Já…“ chtěl se pro něj natáhnout, aby ho mohl obejmout a utěšit, ale Yuuto ho zarazil.
,,Jdi… pryč… prosím.“ Zněl naléhavě a tak smutně, že se Brian nezmohl na to aby mu odporoval. Beze slova se zvedl a opustil místnost.
Chlapec, jen co slyšel zaklapnutí dveří, se sesunul na postel a stočil se do klubíčka. Tváře už měl od slz zmáčené dávno a každá další se vsakovala do bílé látky na níž ležel.
Objal si kolena a přitáhl si je blíž k bradě.
Tohle byl zlý sen, noční můra… Musela to být… Marně se přesvědčoval, že se každou chvíli vzbudí a vynadá si, že se mu zdálo o tom sexistickým kreténovi…
Otřel si oči do mikiny a zhluboka se nadechl. Udělalo se mu špatně, ale i přesto se přinutil vstát.
Vyndal z pod postele velký kufr…
Tady nemohl zůstat…

William se mezitím toulal ulicemi Londýna. Potřeboval si pročistit hlavu. Jak po něm mohl takhle vyjet?! Proč nepřestal?
Jemu přece nezáleželo na té pitomé sázce! Chtěl… jeho.
Protřel si kořen nosu, musí zpátky. Musí se mu omluvit a všechno vysvětlit… A musí mu říct ještě jednu věc… Ty dvě slova.

Rozrazil dveře do gothikova pokoje.
,,Yuuto-!“ zarazil se okamžitě jen co mu uviděl prázdný pokoj. Rychle vpadl dovnitř. Otevřel skříně – byli prázdné. Podíval se i pod postel, kde měl být jeho cestovní kufr – nebyl tam…