Varování: Viz níže!
Užijte si to!

Konečně uvolnil moje ruce ze svého sevření, aby mě mohl nadzvednout a sundat mi spodní část oblečení. Což taky udělal. Já už ale neměl sílu se bránit, ani odporovat. Stejně bych toho se zloměným zápěstím moc nezmohl. Cítil jsem jak mě do podbříšku tlačí jeho vzrušení a jak prstem vniká do mého análního otvoru. Stáhl jsem svaly. Tohle ne!
Odtrhl se od mých rtů.
,,Přestaň.“ Varoval mě a svůj prst i přes můj odpor protlačil až ke kořeni dovnitř.  Ublíženě jsem svraštil obočí a bolestně sykl. Usmál se zřejmě se mu moje trvdohlavost nesmírně líbila.
Postupně k prvnímu přidával další a další prsty. Po chvilce mě začal roztahovat.
,,Hnn…“ zaskučel jsem a kousl jsem se do spodního rtu, až mi z úst vytekl pramínek krve, který byl ale následně slíznut mužem nade mnou.
Konečně ze mě prsty vyndal a já si na okamžik oddech, ale jen do té doby než do mě začal pronikat na ostro.
Myslel jsem, že zešílím…
Když ve mně byl celý vytáhl mě do sedu a přidržel si mě rukama. Po tvářích se mi kutálely slzy bolesti, které jsem nedokázal ani přes zavřená víčka zadržet. 
Toužil jsem po tom, aby mě někdo radši zabil…
Chtěl jsem, aby to skončilo…
Abych už nic necítil…
Cítil jsem jak se moje tělo pomalu vzdává a začíná se hroutit, jak jsem upadal do bezvědomí… Konečně…

Když jsem se probudil, byla už černočerná tma. Neznámou prázdnou místnost osvětloval jen oheň plápolající uprostřed.
Pohnul jsem se. Okamžitě mnou projela bolest od zlomeniny na ruce a zespoda.
,,Konečně…“ zamumlal někdo na druhé straně úlevou. ,,Myslel jsem, že tě snad zabil.“ Uslyšel jsem tiché kroky mířící ke mně a v zorném poli se objevila Kaeho hlava.
,,K-Kae…? Co se stalo?“ zeptal jsem se a pokusil se posadit. Bolelo to.
Druhý samurai mi duchapřítomně pomohl a klekl si ke mně.
,,Hmm… Chceš slyšet pravdu? Nebo společensky přijatelnou lež?“ optal se a donutil mě, abych se o něj zády opřel.
,,Zkus tu pravdu…“ zašeptal jsem.
,,Já jsem  do žádného města nešel, Dai…“ rozvněž šeptal. ,,Sledoval jsem ho, ale ztratil se mi. Prohledával jsem okolí a až pak mě napadlo, že by mohl mířit do naší vypálené vesnice. Tam jsem váš našel. Tebe spíš mrtvého než živého…“ ucítil jsem jeho rty ve svých vlasech. ,,Promiň, že jsem nepřišel dřív…“
,,A… Co je s…“
,,Mrtvý.“
,,To je dobře…“

Po několika dnech jsme s Kaem zase odešli. Tentokrát už nadobro, nikdy jsme se do té vesnice bezdůvodně nevraceli. Jen vždy jednou v určitý den. V den smrti našeho senseie…

Táákže děcka! KONEČNĚ jsem se dokopala to dopsat!
18+ Bacha, yaoi, non-con
Kdo nemá rád, ten vypadne!

Popravdě jsem nevěděl, co si mám o chování černého myslet. Vrtalo mi hlavou odkud znal mou matku a proč vlastně tehdy vyvraždil polovinu vesnice? Vlastně jsem o něm zhola nic nevěděl, ani jeho pravé jméno ne. Jak jsem se mohl s nikým takovým vůbec spolčit?
S někým kdo mě chtěl… zabít…?
Všechno to nedávalo smysl, dokud…

,,Kaemone, půjdeš do nejbližší vesnice na severu…“ řekl černý, když jsme jednoho dne večer seděli u plápolajícího ohně, který vydával příjemné teplo.
Okamžitě jsem zpozorněl a pohlédl na osloveného. Kae se tvářil zmateně a nejistě, což mu nebylo podobné. Pokaždé totiž s černým souhlasil a poslechl na slovo, když mu řekl, co má udělat. Nyní ale vypadal, že s chutí odmítne.
,,Proč?“ zeptal se ale místo zamítavé odpovědi.
,,Žádný zvláštní důvod.“ Pokrčil černý rameny. Klobouk měl jako obvykle stažený do čela. ,,Jen chci vědět, jestli z jejich strany nehrozí nebezpečí. Však víš, po naší poslední akci se většina vesnic spojila.“
Najednou… říkal jsem si a v duchu pěnil vzteky. Taky na to mohli přijít dřív, než se ze mě pokusili udělat obětního beránka!
,,Dobře,“ pokrčil Kae taktéž rameny, ale pohled mu ztrvdl, když dodal: ,,Ale Dai půjde se mnou.“
Zaškubalo mi v obočí. Ani ne tak vztekem jako překvapením, když jsem zaslechl své jméno.
Černý ale jen zavrtěl hlavou.
,,Bude lepší, když půjdeš sám, přeci jen bude hrozit menší šance, že budeš odhalen a následně zabit.“
,,Ale kdyby se tak náhodou stalo, bylo by lepší, kdybychom byli proti přesile dva.“ Reagoval okamžitě Kae, vypadalo to, že mě tu nechce nechávat samotného.

Jejich debata trvala ještě dlouho do noci a jelikož jsem neměl náladu je poslouchat, jednoduše jsem se natáhl u ohně a spal.
Ráno Kae odešel beze mě ale ještě než odešel, stačil mi říct pár slov.

,,Neprovokuj ho, nepokoušej ho a hlavně,“ na chvilku se odmlčel. Asi aby tomu dodal dramatičnosti. ,,Na něj proboha nevytahuj katanu. Nerad bych tě tu sbíral.“
,,Jasně mami, ty opravdu umíš člověka povzbudit hned po ránu, jen co je pravda…“ odsekl jsem nevrle. Dneska jsem opravdu neměl náladu na poučování a předpisy jak se mám chovat. Dnes jsem měl v plánu se na půl dne vypařit podívat se na mistrův hrob.
,,Dai!“
,,No jo!“ odsekl jsem. ,,Dneska stejně nebudu v táboře, jdu se někam podívat.“ Odpověděl jsem vyhýbavě.

Potom co Kae odešel, jsem se vrátil do našeho tábořiště. Poslední člen z naší trojice tam ale nebyl. A já jsem byl rád, že si nemusím vymýšlet různé lži o tom kam jdu.

Do mé rodné vesnice, tedy přesněji řečeno toho co z ní zbylo, jsem dorazil někdy odpoledne. Všechno tam leželo přesně tak jak jsme to opustili. Zbořené a spálené.
Prošel jsem vesnicí po ulici, která kdysi bývala hlavní, po které se stavěli stánky se zbožím a různé obchody. Kdysi jsem se tu proháněl se samuraiskými učni, kteří byli ve stejném věku jako já. Díky bohu, ti odešli z vesnice, když se stali právoplatnými samurai.
Neuběhl den, abych nelitoval, že jsem neodešel s nimi…
Na chvilku jsem se zastavil i u našeho doja. Tady po mně Kae po prvé vyjel. Ušklíbl jsem se nad tou vzpomínkou. Tehdy jsem z něj měl nahnáno. Teď by se možná dalo říct, že jsme přátele?
Ne dobře, tak takhle by jsem to taky nebral…
Prošel jsem další řadou ohořelých domů a polámaných kůlů, které měly sloužit k ochraně vesnice. Moc nefungovaly…
Prošel jsem celou vesnici až na konec a za vesnicí jsem vylezl na kopeček, kde byl vykopán mistrův hrob.
Zajel jsem rukou do kapsy a vyndal svíčku, kterou jsem následně zapálil a položil na plochý náhrobek.
Chvilku jsem se díval jak plamínek plápolá v mírném vánku, když jsem za sebou uslyšel kroky.
Zatřepal jsem hlavou, to se mi jenom zdá, nikdo tu kromě mě není…  Ale kroky místo aby zmizely, přibližovaly se.
Tak jsem se otočil, čekal jsem, že za mnou nikdo nebude, ale…
,,Ty? Co tu děláš?“ vyhrkl jsem zaraženě.
Odpovědi jsem se nedočkal, ale než jsem se nadál ležel jsem sražen na zemi. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil co se stalo. Instinktivně jsem zajel rukou k jílci katany. Ale můj pokus byl zmařen, než jsem se jí stačil dotknout. Černý mi obě ruce uvěznil nad hlavou. Naklonil se nade mě.
,,Uklidni se.“ Zavrčel mi do ucha.
Zvláštní, účinkovalo to dokonale opačně.
,,Co po mně chceš?“ zacloumal jsem rukama, v marné snaze se osvobodit. ,,Pust!“
Místo odpovědi zesílil stisk, matně jsem si uvědomil že mi v pravém zápěstí něco křuplo. Ale byl jsem příliš v šoku, než abych si uvědomil bolest, která mnou projela.
,,Tvoje matka byla taky taková jako ty…“ zašeptal a sklonil se ke mně blíž, než mi bylo příjemné. Až teď jsem si uvědomil, že na mě sedí obkročmo.
Začal jsem se svíjet, když se jeho rty dotkly mé tváře.
,,Odkud ji znáš?! A pusť mě, sakra!“ začal jsem být mírně hysterický. Uslyšel jsem pobavený smích blízko svého ucha.
,,Odkud ji znám? Nikdy jsi neslyšel o tom že máš strýce?“
Ztuhl jsem.
Cože? Já že mám strýce?!
Zahleděl jsem se do jeho šarlatových očí, když se trochu odtáhl, aby mi viděl do obličeje. Moje matka měla taky takové, vzpomněl jsem si bezděčně.
,,To je lež!“ vyhrkl jsem okamžitě, aniž bych si to uvědomil.
Černý jen zavrtěl hlavou. Volnou rukou mi sjel k obi a začal ho obratně rozvazovat.
,,Co po mně sakra chcete?!“ zařval jsem zoufale, věděl jsem, že se z tohohle sám nedostanu, a že jediný člověk je teď nejméně 5 mil daleko.
,,Co chci? Ani nevím… Možná sis toho nevšiml, ale jsi velice přitažlivý muž… A lidi v tvém okolí to rozhodně nenechává chladnými…“
Cože? Nějaká narážka na… Kaeho?
No, i když, asi bych byl radši, kdyby na jeho místě byl Kae, kdybych si mohl vybrat. Tak raději on než můj… Strýc…?
,,Přestaňte…“ vydechl jsem zlomeně, když se přisál k mé šíji.
Nereagoval. Uvolnil si jednu ruku a začal mě vysvlékat z kimona, které jsem měl na sobě.
Rukou putoval po mém obnaženém pase. Trochu jsem se ošil, proč mě takhle týrá?! Zaoufale jsem se pokusil o poslední pokus osvobodit se, opět bez úspěchu. 
Posměšně se zašklebil, sklonil se ke mně a spojil naše rty.

Ták jo, lidičky!
Druhá část!
Máte to tu!

,,Víš co jsem ti říkal o těch očích?“ zavrčel jsem na postavu opírající se o strom přede mnou.
Pokrčila rameny a vyšla na světlo. V ten moment se projevil můj kolosální omyl, na malé mýtince přede mnou nestál Kae, jak jsem očekával, ale sám černý, ten na jehož ostří tkvěla senseiova krev.
Zamračil jsem se, co ten tu chce?
,,Stalo se snad něco?“ optal jsem se bez zájmu, jen abych přerušil tu chvilku ticha, která nastala. Zavrtěl hlavou a dál mě sledoval pohledem.
Když jsme takhle stáli asi další dvě minuty bez jediného pohybu, rozhodl jsem se ho ignorovat a vrátil se do téže pozice, v jaké jsem byl předtím, než mě vyrušil nově příchozí.
Popovídat si očividně nechtěl, ale tak co tu v tom případě dělá?
Náhle už na mě nedopadal měsíční svit a i přes zavřená víčka jsem věděl, že na mě dopadl stín. O okamžik později jsem ucítil horký dech na mé tváři.
Polekaně jsem otevřel oči a pohled mi padl na samuraie, který se ke mně skláněl. Byl o hlavu vyšší než já a možná i než Kae. Poprvé v životě jsem mu pohlédl do šarlatově svítících očí.
Nelíbilo se mi to. Byl moc blízko…
Rukou jsem tedy zajel k jílci své katany, ale než jsem se jí stačil byť jen dotknout, má paže byla násilně odtažena a přišpendlena ke kmeni stromu černým samuraiem. Protože jsem byl od mala cvičen na pravou paži, tak jsem levou s katanou neuměl zacházet, proto mi přišlo zbytečné snažit se ještě o něco pokoušet.
Když se ale pokusil přiblížit se ke mně tělem zapřel jsem jí o jeho hruď a nedovolil mu jít dál. I když jsem si byl skoro jistý, že kdyby opravdu chtěl, ruku by mi zlomil.
Chvíli jsem na něj jenom vytřeštěně zíral.
Vztáhl ke mně ruku a přejel s ní po mé tváři. Byl to lehký dotek, ale stejně jsem měl co dělat, abych se neošil. Pokračoval až k bradě, kterou mi následně chytil a upřeně si mi zadíval do očí.
,,Tolik se podobáš své matce…“ zašeptal.
Tohle už jsem nevyrdžel. Sebral jsem v sobě veškerou sílu, kterou jsem v sobě našel a ostrčil ho dostatečně daleko, abych měl čas a hlavně místo vytáhnout katanu, což jsem taky okamžitě udělal a namířil hrot jejího ostří na černého samuraie stojícího přede mnou. Ruce měl volně podél těla a nevypadalo to, že by zamýšlel, že tasí proti mně.
Zamračil jsem se. Co je tenhle chlap zač?!
Než jsem se ale stačil na cokoli zeptat zpoza stromů vyšel poslední z naší tříčlené skupiny. Zarazil se, když viděl v jaké pozici to stojíme.
,,Co se stalo?“  vyzvídal, když ke mně doběhl a holou rukou popadl mou katanu a sklonil jí stranou. Podíval se na mě jako na největšího blázna.
Ani jeden z nás mu nehodlal odpovědět.
Oči jsme měli jen jeden pro druhého, ale v mém případě se spíš jednalo o vražený pohled.
Černý se pak otočil a odešel zpátky k našemu táboru, takže jsme s Kaem zůstali sami. Pořád držel mou katanu a zřejmě mu nevadilo, že krvácí.
,,Zbláznil jsi se?!“ vyjel na mě po chvilce a zdravou rukou mi pevně sevřel hrdlo. ,,Co sis myslel?! Vytáhnout katanu… Na něj?!“ nevědomky mi zaryl nehty hlouběji do hrdla. Sykl jsem, to ho vrátilo zpátky do reality.
Uvolnil stisk.
,,Koukej, co děláš!“ ukázal mi zakrvácenou dlaň.

Tak tu máte první část, chtěla jsem to sice přidat najednou, ale...
Neva ne?

Bez slitování, navždy vrah nebo… Samurai?

II

Kolik už je to měsíců, co jsem vlastně vyvraždil svou rodnou vesnici? Dva, osm? Dávno už jsem přestal počítat dny, neměly pro mne význam…
S tímto hrůzným činem, jsem ztratil i smysl své existence. Vždycky bylo mým snem stát se pravým samuraiem. A ten sen zmizel moc lehce… příliš lehce… Celé ty roky jsem o tom snil, tvrdě jsem dřel, cvičil… A pak jako mávnutím kouzelného proutku všechno zmizelo neznámo kam.

,,Copak? Tváříš se jako by ti uletěly včely.“ Ozval se Kae sedící naproti mně. Už dobrou chvíli mě pozoroval, ale já si toho nevšiml a upřeně zíral do plápolajícího ohně. Nejstarší a nejtišší z nás se opíral o kmen mohutného stromu a klobouk měl stažený do čela, takže nebylo poznat jestli spí, či poslouchá. Černý samurai…
,,Nemůžeš být chvíli zticha?“ zeptal jsem se ho šeptem, ještě jsem se vzpamatovával z toho co jsem udělal a Kaemonovo štěbetání mi v tom moc nepomáhalo.
Kae se zatvářil na nejvýš pobouřeně.
,,Co si to dovoluješ, skrčku jeden?!“ vyjel na mě a bezděčně zajel rukou k jílci katany, kterou měl přichycenou za obi jeho kimona. Pravda, Kaemon sice byl o hlavu vyšší než já, ale já rozhodně skrček nebyl. Se svými 178ti centimetry jsem na tom byl slušně na rozdíl od ostatních obyvatel, se kterými jsem vyrůstal.
,,Jestli se chcete prát, tak vypadněte.“ Ozval se nedaleko od nás hluboký hlas. Černý samurai se jinak ani nehnul. Seděl v téže pozici jako před minutou. Rychle jsem od něj odvrátil pohled. Z části jsem dával právě tomuto muži za vinu, co se stalo…
Postraním viděním jsem ještě zahlédl, jak si rukou poposunul klobouk z čela a hledí na mě.
Kaemon nás pozoroval a nechápavým pohledem přelétal z jednoho k druhému. Potom si dal asi dvě a dvě dohromady a na pohledném obličeji se mu objevil chápavý výraz. Zašklebil se na mě a já mu to oplatil vražedným pohledem. Jestli jsem čekal, že se úsměv vytratí, byl jsem na omylu, spíš se ještě zvětšil.
Neslyšně jsem si povzdech a zvedl se od tepla, které vyzařoval oheň. Potřeboval jsem jít alespoň na chvíli pryč. Potřeboval jsem si v hlavě všechno srovnat a ujasnit si, co budu dělat dál.
,,Kam jdeš?“ vyzvídal Kae a natahoval krk, aby lépe viděl přes plamínky. Už se zvedal, aby mohl jít se mnou. Tohle mě opravdu štvalo.
Zasyčel jsem něco ve smyslu, že jestli půjde za mnou tak mu vypíchnu oči a pokračoval hlouběji do lesa, na jehož okraji jsme tábořili.
Když jsem usoudil, že jsem dostatečně daleko, zastavil jsem se a opřel o kmen stromu. Zavřel jsem oči.
Chvilku jsem dumal, co bych měl dělat. Výsledkem však bylo, že jsem stejně na nic nepřišel.
Lehký vánek mi hladil tvář a pohrával si s mými vlasy, bylo to příjemné a tak jsem na chvilku vypnul. Nastavil jsem tvář měsíčními světlu, které prosvítalo skrze stromy a hlavu opřel o kmen za sebou.
Nevím jak dlouho jsem v této pozici stál, ale oči mě přiměl otevřít až zvuk šustících listů, jak po nich někdo kráčel.
Protočil jsem oči v sloup a na tváři se mi objevil otrávený výraz.

Bez slitování, navždy vrah nebo… Samurai?

POZN. DARKY-CHAN: No, já nevím jak vy, ale zkoušeli jste někdy vymyslet depresivní povídku, když nemáte depresi?  Jak to tak vypadá, já to zkusím dneska… A zatím vůbec nevím, o čem to kruci bude…
Nejdřív jsem chtěla napsat něco na pár SasuNaru, protože vím že ho má Yu-chan ráda, ale… *všímáte si že všude musí mít Darky ,ale‘?* …Ale nemůžu vymyslet pořádnej děj *to je tím, že se o soutěži dozvěděla před 10 minutama XD*, takže asi budu psát něco jinýho… Promiň Yu…

Warning: Shounen ai


A zase prší…
V poslední době Japonsko postihlo období dešťů… Když teď stojím před vaším hrobem sensei, dívím se že jsem přežil… Je to zvláštní… Vy jste byl skvělý bojovník, skvělý samurai, skvělý učitel, a přesto jsem to já kdo tady teď stojí. Vzpomínáte si ještě, jak to začalo?
Tehdy, když mi bylo osm…

,,Ale já…“ nasucho jsem polkl, měl jsem strach a rodiče byli mrtví. ,,Já s vámi nikam nepůjdu.“ Skonil jsem oči k dřevěné podlaze.
Přede mnou stál samurai s chápavým pohledem na tváři, zato ten za ním, jeho učeň, chápavost jaksi postrádal. Naháněl mi strach.
,,Rozumím tvému strachu, chlapče,“ přisvědčil samurai a pohlédl mi do očí, když jsem konečně vzhlédl. ,,Ale tvoji rodiče jsou mrtví a já jsem jim přísahal, že se o tebe postarám, kdyby se jim něco stalo.“
,,Ale-“ zaprotestoval jsem, ale dál než k prvnímu slovu jsem se nedostal.
,,Sklapni!“ okřikl mě ten učeň a já se bezděčně přikrčil. ,,Jak se opovažuješ-!“
,,Kaemone!“
Kaemon se zarazil a stichl.
,,Promiňte, mistře.“ Omluvil se a omezil se pouze na to, aby na mě házel podrážděné pohledy.
,,U nás budeš v bezpečí.“ Ujistil mě. A tak…

…Jsem šel,sensei. Nikdy jste mi o okolnostech smrti mých rodičů neřekl ani slovo. A kdyby jste mi to býval řekl, nemuseli by vás teď žrát červi. Šel jsem a začal s výcvikem samuraie…

,,Špatně! Ještě jednou!“ Kaemon na mě řval takřka pořád. Později jsem pochopil proč. Bál se, bál se mě.
Dostal jsem tréningovým mečem do žaludku. Zapotácel jsem se a naneštěstí škobrtl o kimono, které mi bylo příliš dlouhé. Tvrdě jsem dopadl na zem a meč – má jediná obrana – mi vypadl z ruky. Než jsem se stačil zvednout, objevil se nade mnou ten zmetek a přišpendlil mě k podlaze, na níž jsem ležel.
Klekl si ke mně a přejel mi prstem přes ústa až ke klíční kosti, při čemž mi trochu poodtáhl kimono. Jeho pohledný obličej se skřivil zlobou.
,,Co tady děláš, Dai? Ani meč nedokážeš udržet v ruce…“ Vrátil se dlaní k mému hrdlu a stiskl ho. Začal jsem se dusit.