Vzpomínáte si ještě??

No tak domů, přesnějí do Kaleido star, jsme přišli – díky jedné nejmenované osobě -  od hlavy až k patě totálně špinavý od všech možných i nemožných barev.
 Nutno poznamenat, že jsme za sebou nechávaly barevné stopičky. K naší smůle byla na chodbě uklízečka, která právě obdivovala svou dokonale naleštěnou podlahu a jakmile nás zmerčila, sjela nás takovým pohledem, že jsme si v turánu přály být všechny neviditelné.
Yukiko se schovala za Alexina záda protože byla nejvíce špinavá.
Já sledovala, jak osobě před námi s koštětem v ruce, začíná stoupat pára z uší a z nosu. Docvaklo nám celkem rychle, že by jsme asi měli začít utíkat, ale než jsme se otočily, abychom tak učinily, uklizečka aktivně provedla podmet koštětem, a tak nebylo žádným překvapením, že jsme se skácely jako kuželky na hromadu.
Nejhorší to měla asi Zafir, která ležela úplně ve spod.
,,To je paní Kašitaši!“ informovala nás Sora s hrůzou v očích a snažila se vyškrábat na nohy – podotknu že mě při tom kopla do kebule!
,,Chodila na Tai-chi!“ přidala se Anna.
,,Cože?? Tahle stará obézní rašple?!“ divila se Alex. A bylo to hooodně slyšet!
Taky za to okamžitě vyfasovala hadrem přes hlavu.
,,TAK VZTYK A DĚLEJTE! JESTLI SI MYSLÍTE, ŽE MI TU BUDETE ZADĚLÁVAT PODLAHU, TAK JSTE SAKRA NA OMYLU!“
Než bys řekl švec stály jsme vyrovnané a v pozoru.
Jenom Yukiko se krčila, takže na sebe upozorňovala jak nejvíc mohla.
,,No my… Opravdu nechtěly!“ konejšila jí Zafir s křížky za zády.
Všechny jsme okamžitě znalecky a souhlasně přikyvovaly a snažily se o věrohodný výraz, aby nám ta stará páka naletěla.
,,TO NENÍ MŮJ PROBLÉM, ŽE JSTE NECHTĚLY!“ vyštěkla uklizečka a Yukiko jen tak tak unikla jedné slině, která kolem ní prolétla.
,,Co se to tu k sakru děje?!“ ozval se chodbou nasupený hlas a taktéž něčí dupání. Matně jsem si uvědomila, že ten hlas znám.
Jakmile se dotyčná osoba objevila ve dveřích, uklizečka jako na povel roztála, div že se z ní nestala louže.
,,Yuri-saaaan!“ vypískla dětským hláskem, který jsem si myslela že vůbec nemůže vytvořit, a hnala se k němu. Takový mety jsme jaktěživ neviděly! Její tunové nožky nabraly hyper rychlost, takže to před chudákem Yurim nestihla zabrzdit a smetla ho s sebou. Navíc ho zalehla, takže se akrobat nemohl ani nadechnout.
,,Hej, teď máme šanci!“ odtušila bezcitně Alex a upalovala ke dveřím.
,,A co chudák Yuri? To ho tu necháme? S tou stotunovou semetrikou???“ zeptala jsem se zatím co všichni ostatní už byly u zadního východu, protože zadním by jsme se kvůli jistým osobám, které vypadali, jako že spolu obcují.
,,On to přežije! Sice s psychickou poruchou ale přežije…“ ujistila mě Fussi a postrkovala před sebou Yukiko, aby sebou pohla.
,,No já nevím, ale začíná modrat.“ Oznámila jsem při pohledu na zmýtající se těla dole na podlaze.
,,Achjooo!“ vztekala se Zafir a nasupeně ke mně došla. ,,Budeme potřebovat páčidlo a brokovnici…“
Fussi je přihnala s dlouhou tyčí a podala jí ji. Zafir znalecky přikývla a otočila se k Yukiko která s sebou táhla hasicí přístroj.
,,Brokovnici neměli, ale tímhle se dá taky skvěle omráčit!“ zdůvodnila a hrdě vztyčila hlavu, bohužel, nevím jak se jí to povedlo, ale zakopla –na rovným povrchu!!!- a šlehla sebou o zem.

Fussi udělala chviličku napětí.
,,No…“
,,No?“ zeptaly jsme se komplet všechny a stály jsem tam s naštelovanýma ušima, aby se žádná nepřeslachla.
,,…Jsem specializovaná na…“ *ano správně… toto nám drahá Fussi dělá naschvál!*
,,Na?“
,,…Bumerang!“
,,Co?!“
Chvíli jsem přemýšlela, co jsem to vlastně slyšela, než mi to konečně došlo.
,,Bumerang?“
,,Přesně!“ ujistila mě Fussi a vytáhla z kuftu fůru bumerangů.
,,Zajímavý… Někdy mě s tím musíš naučit!“ škemrala Sora a sebrala jeden zahnutý klacek ze země.
,,Echm.. Soro? To je klacek, bumerangy jsou kousek víc doleva.“ Upozornila jí Alex.
,,Jéje!“ vypískla Sora a rychle onoe objekt, co před chvílí držela, pustila na zem a tentokrát si už vzala bumerang.
,,Zacházení s tím je úplně primitivní!“ řekla jen Fussi a sebrala jeden z hromady na zemi. ,,Koukejte!“ řekla a hodila bumerang. Jeden z těch týpků, co je omráči Fussiin kufr, se právě namáhavě zvedal na nohy. Jenže stál tak nešťastně *houby! To Fussi udělala schválně ale pššš…*, že byl v dráze bumerangu a… Jeb ho! Už měl na hlavě další bouli.
,,Pak nemaj bejt ti kluci blbý!“ zašklebila se Zafir.
,,To už byli stejně dřív…“ ujistila jí Yukiko a taky si půjčila jeden Fussiin bumík. Hodila ho. Ve vzduchu jí udělal nádherný oblouček  a vracel se zpátky. Tady ovšem nastal problém…
,,Všichni k zemi!“ zavelela pohotově Fussi a plácla sebou o chodník. Dobře udělala. Zato my však tak pohotový nebyly…

,,Já se moc omlouvám!!!“ opakovala Yukiko už nejmíň po stoosumdesátý. My co jsme to schytaly – Já, Zafir, Sora, Alex a Anna – Jsme si na ní už brousily zuby, že jí namelem.
,,Omluva ti nemomůže…“ řekla jsem a psychopaticky jsem se zachechtala.
,,Jo…“ přidala se Alex tím samým hlasem. ,,Co by ti mohlo pomoct je jedině katana…“
,,Kterou nemáš…“ dokončila Zafir. Ostatní – Sora a Anna – jen souhlasně přikývly a pokřupali si klouby prstů na ruce.
Yukiko změnila výraz na ,,Texaský masakr motorovou pilou“ a začala se hihňat.
To nám všem zatrnulo.
Yukiko vytáhla z kapsy kulomet a všechny nás tam postřílela. Abyste rozumněli… místo nábojů měla barvu, takže jsme jí každá schytala rovnou do držky! No nezabily by jste jí?!?!?!?! Já teda jako jo!
,,MUHEHE! JÁ VÁM DÁM!“ teď se gebila jako já předtím. My s holkama jsme se po sobě podívali. Jak jsem zjistila já jsem měla držku celou od růzový barvy! *fuj!* Zafir od zelený, Anna a Alex od žlutý a Sora od modrý.
Ovšem Yukiko si nevšimla jistého problému.
Nás “barevných“ byla totiž převaha.

Nakonec to skončio tak, že Yukiko měla na obličeji od každý barvy trochu! XD Páč jsme jí totiž zabavili kulomet! XDDDD
*Poučení: Nestavte se proti většině!!!!! …  … … A neházejte bumerangem! XDD*

,,Opravdu?“ Soře se rozzářily oči. ,,Já tam budu vystupovat taky! No vlastně všichni co jsme tu!“ ukázala na skupinku, která k nám právě přicházela.
Je asi zbytečné popisovat tu jak jsme se seznámili. Na prostě jsme se seznámili nic komickýho na tom nebylo.
Společně jsme vykročily směr Kaleido star. Šly jsme asi prvních pět minut. Stmívalo se a my jsme si toho ani nevšimly, protože jsme všechny byly zabrány do rozhovoru. Všimly jsme si toho, až když nám zastoupili cestu nějací kluci.
Na první pohled gangsteři hadr. Bylo jich asi sedm nebo osm, už nevim.
,,A hele kočičky…“ poznamenal jeden. Zřejmě leader party.
,,A nevypadaj špatně...“ připojil se druhý za ním.
*všechny jsme sletěly s nose - bleeden na zem, kde jsme se ještě dobrou chvíli cukaly*
Jako první se vzpamatovala Alex.
,,A hele debilové…“ začala. ,,A vypadaj hodně špatně!“
,,Cos to řekla ty malá mrcho?!“ vyjel na ní jeden z nich stojící po pravici leadera.
,,Si asi hluchej co?“ přidala se Zafir a vypadala jako by je chtěla na místě odstřelit.
Ještě že si zapomněla zbrojní pas doma… říkala jsem si v duchu.
Sora zvolila radikální řešení. Předstoupila před nás a řekla:
,,Ale no tak! Přece to můžeme vyřešit jako civilizovaní lidé, ne?“
,,A co chceš řešit?!“ zaptala jsem se nechápavě. ,,Oni si z nějakýho mě neznámího důvodu začali!“
Najednou se za námi ozvala ohlušující rána a něco jako rotující kufr srazilo tuto celou partičku k zemi! My na to chvíli koukaly, div nám nevypadly oči z důlků. A víte co? On to doopravdy kufr byl!
Ze stínů před námi se objevila dívčí postava.
,,Ahoj!“ pozdravila. ,,Nevíte kudy se jde do Kaleido star???“
Tentokrát nám oči z důlků opravdu vypadly!
Ona dívka v klidu došla k partičce týpků v bezvědomí a s boulema na hlavách a vzala si zpátky kufr.
,,Ahoj.“ Pozdravila jako první Anna, což nás všechny donutilo, abychom přestaly tak blbě zírat.
,,Zrovna tam jdeme!“ přitakala jsem a usmála se.
,,Ufff… Tak to jsem ráda! No já totiž docela zabloudila, víte? Mimochodem já jsem Fussi!“ předsavila se.
Už podruhé v tomto dni došlo k představování.
,,Dík za srovnání těhle individuí!“ poděkovala jsem.
,,To nic! Takovýchle blbečků co prudí sou všude stovky!“ přikývla na souhlas a všechny jsme se vydaly zpátky do Kaleido star, zanechávajíc za sebou omráčená těla gangsterů.

,,Tak Fussi, a odkud že to jsi?“ zeptala jsem se, když jsme procházely vztupní branou.
,,No já jsem z Fun-fairu. To je nedaleko Okinawi. No ale upřímně… To anglický jméno mi vůbec nesedí!“ přiznala.
,,Jéé další japonka!!“ vypískla potěšeně Sora.
Fussi se jenom ušklíbla.
,,Poloviční japonka! Můj tatík je frantík!“ přiznala.
*všechny výtlem*
,,Hehe… Jo tak.“ Pochopila Sora a stírala si slzy smíchu.
,,Hmm… A na co že jsi specializovaná?“ zeptala se Yukiko. Očividně vzala tu otázku z úst několika lidem, totiž Alex, mě a Zafir.

Když jsme teda znesvětily dokonce i Dětskou Kaleido star, rozhodly jsme se, že se půjdeme porozhlédnout po Cape Mary. Vyšly jsme tedy z areálu a vydaly se dolů do města.
,,Hmm, koukám, že tu je poměrně živo!“ ozvala se Zafir, když jsme se blížily k hloučku lidí stojících opodál.
,,No jo to je… Viď Yukiko? YUKIKO?! KDE JE ZASE TA HOLKA?!“ otočila jsem se na kamarádku ještě před chvilkou stojící vedle mně.
Alex do mě drcla loktem a upozornila mě, že Yukiko už zase dávno oxiduje u onoho hloučku.
No jistě, jak jinak…
My ostatní opozdilci jsme se tam došouraly za ní. Naskytl se nám pohled na prostorný dřevěný parket, kde vesele poskakoval… Lachtan! Mezi ním se promenádovali asi ještě čtyři klauni a dělali tam doslova kraviny.
,,Ech, neříkej že se ti tohle líbí!“ poznamenala Alex šeptem směrem k Yukiko. Tý se na hlavě objevily kočičí uši a blaženě přikývla hlavou.
,,No jo, jí nech. Ona je ještě pořád ve vývinu!“ Hájila jsem jí.
,,To ale s vývinem přece nemá nic společného!“ odporovala Alex a koukala na lachtana, jak si hraje s umělohmotným míčkem. Míček mu ale příliš vyskočil a dopadal přímo na Alex. Ta ho obratně chytla. Chvilku na něj koukala. No jo byl oslintanej… Hodila ho zpátky lachtanovy a okamžitě si ruku otřela. Nutno podotknout že o mě!
,,No co!“ optala se když postřehla jak se na ní vražedně koukám. ,,Přece si nebudu špinit svoje!“
Zvedla jsem obočí a začala jí škrtit. Zafir stála opodál a jedla pokorn, který si koupila ve vedlejším stánku. Lepší jak v kině!
,,Jů, ono se to mlátí!“ vyjekla Yukiko a snažila se nás odtrhnout. Já jí ale nechtěně zatáhla za vlasy *a asi to dost bolelo ^^‘* a už jsme v sobě byly všechny. *Tedy kromě Zafir která stranou jedla popkorn! XD A Dobře dělala!*

,,Přejete si?“ zeptala jsem se hledíc na vysokého muže s blond vlasy a modrýma očima.
,,Ach! … Jejda, pardon, asi jsem si spletl pokoj… Chtěl jsem jít totiž za Leilou.“ Omlouval se rychle.
,,Aha. Ech… Kdo je Leila?“ zeptala jsem se a pokukovala po něm co odpoví.
Udiveně se na mě podíval.
,,To je místní hvězda na hrazdě.“ Vysvětlil rychle.
,,Jo je mi to jasný… Já totiž nejsem odsud takže tu nikoho neznám…“ vysvětlila jsem, aby si nemyslel že jsem nějaký poleno. *ne, že bych nebyla…*
,,No a já si říkal, že jsem tě tu ještě neviděl.“
,,No jo, přišly jsme vám pomoct s tím vystoupením, co plánujete…“
,,Opravdu? Jste tu docela brzo!“
- Takhle jsme si povídali ještě dvacet minut, až si Yuri vzpomněl že musí za Leilou. Rychle se se mnou rozloučil a uháněl pryč.
Zalezla jsem tedy zpátky do pokoje a zapla si Hifinu.Chvilku jsem poslouchala, když mi na dveře zaťukal ještě někdo. Došla jsem tedy opět ke dveřím a otevřela je. Tentokrát tam nestál žádný člověk pohlavý mužského. Stála tam Yukiko.
,,Copak?“ zeptala jsem se.
,,Říkali jsme si, že by jsme si to tu mohli prolézt.“ Řekla.
,,Dobrej nápad! Počkej chvilku!“ Doběhla jsem vypnout Hifinu a běžela jsem zpátky.
Šly jsme ještě pro zbytek naší party. První místo, kam jsme se zatoulaly, byla tělocvična.  Nakoukly jsme dovnitř.
,,Wow!“ řekla Zafir. ,,Je to tu obrovský!“
,,Hmm, to jo s tím se nemůžem v Bluesheenu rovnat!“ Přitakala Alex a koukala na trampolínu.
,,Myslíte,že by jsme si jí mohly půjčit?“  zeptala se Yukiko.
,,Mysím, že ne…“ odpověděla jsem.
,,Ale no ták jenom na chviličku!“ škemrala Yukiko a udělala na nás psí oči.
,,Ale jenom na chvilku a pak zase rychle vypadneme!“
,,Jo!“

Vešly jsme tedy dovnitř. Opravdu to tu bylo obrovské. Já se ani nestačila rozkoukat, protože Yukiko už byla za zlomek vteřiny na trampolíně.
,,Koukej jak spadne!“ sykla vedle mě Zafir.
,,Ta?! Ta nespadne ani kdyby teď bylo zemětřesení!“ ujistila jsem jí.
,,Hm asi máš pravdu no…“ přiznala po půl hodině, když se s Yukiko nic nedělo. Otočily jsme se teda zády, abychom otestovaly hrazdy.
Třísk!
Hned jak se ozvala ona rána, jsme se otočily nazpátek… Yukiko ležela jak dlouhá tak široká na břichu a na tváři měla obtisk vzoru podlahy.
Všichni jsme se tam začaly tlemit jak střelený.

,,Aha, tak to jste vy… Jste tu brzo.“ Poznamenal.
,,No ech… Ano…“odpověděla Zafir, která byla jeho konstatováním mírně překvapena. Aha, takže ten zmetek nás sem schválně poslal dřív! No počkej Eliothe – či jak se to vlastně jmenuješ! * trošku jsem mu nemohla přijít na jméno, no… -__- *
,,Jaký druh tance vlastně tancujete?“ zaptal se a štrachal něco v šuplíku.
,,No totiž, my tancujeme street dance… A hip hop.“ Ujala jsem se slova. Trochu se zarazil a pohlédl na nás.
,,No dobře…“ řekl nakonec. ,,Mia pro vás vymyslí pouprvení.“
,,Super… Ale můžu se zeptat? Co tu máme mezitím dělat, když jsme tu tak brzo?“ ozvala se Yukiko. Karlos, jak jsem si všimla, mel to totiž na jmenovce na stole, se na nás zamyšleně podíval.
,,Prohlédněte si Cape Mary, porozhlídněte se po okolí… Dělejte si co chcete, jenom nevyvolávejte konflikty.“ Poradil nám.
Ozvalo se ťukání na dveře. Všechny jsme se bezděčně otočily.
,,Dále!“ zavolal Karlos a vzhlédl od papírů na stole. Ve dveřích se objevil asi šestnáctiletý kluk.
,,A Kene, právě jsem pro tebe chtěl poslat. Ukaž tady našim hostům, kde mají pokoje…“
,,Jistě.“ Přisvědčil a mle se na nás usmál.

,,Vy jste odkud?“ zeptal se, když jsme procházeli chodbou.
,,Z Bluesheenu.“ Odpověděla jsem jednoduše.
,,Aha… Ech o tom jsem ještě neslyšel…“ přiznal a lítostivě na nás pohlédl.
,,Jo to potěší…“ řekla kousave Alex.
,,Pamatuješ, co říkal Karlos? Nevyhledávejte konflikty!“ připoměla jí Yukiko.
,,No hele ty pomlč! Nebo jsi zapomněla na onoho chlápka s ostrýmy lokty?“
,,Jo, myslíš toho sympaťáka, co mi málem zlomil žebra…“ odsekla Yukiko a pochodovala chodbou za námi.
,,Ale nehádejte se mi tady děti!“ napomenula jsem je na oko naštvaně.
,,Kušuj, ty!“ vyštěkly obě dvě jednohlasně, tak, že jsem měla sto chutí schovat se Zafir za záda.
,,Tak tady budete bydlet!“ ukázal Ken na čtyři pokoje vedle sebe.
,,Dobře…“ odpověděly jsme čtyřhlasně.
,,No jo, tak… By jsme si měly vybalit, ne?“ zeptala se Zafir, když jsme stály před pokoji. Beze slova jsem přikývla a vešla do svého pokoje.

Sotva jsem otevřela dveře, už jsem měla čelistaž na podlaze. Můj pokoj byl… Byl… Naprosto suprovej! Bylo tu dokonce i okno! Ne ale teď vážně… Byl tu balkon, velká postel a hifivěž – Toť bylo vše co jsem k životu potřebovala. *opomeneme zbytečnosti jako jídlo, OK?*
 Zabouchla jsem za sebou dveře a jala se proskoumat můj nový pokojík. Když jsem si důkladně prohlídla i koupelnu, konečně jsem se dostala k tomu již zmíněnému vybalování mích věcí. Za půl hoďky jsem byla konečně hotová. A právě v čas. Ozvalo se zaťukání na dveře. A, to budou holkyto by mě zajímalo co chtějí teď dělat…  Vždycky jsem měla skvělý odhad na to kdo mi asi volá nebo klepe ne dveře.
O to víc mě překvapilo, když jsem otevřela a tam stál…

Ani jsem nevěděla, jak jsme se dostaly do toho letadla, ale byly jsme tam… Já jsem si zabrala místo u okýnka, vedle mě seděla Yukiko a přes uličku seděly Alex se Zafir. Všechny jsme byly patřičně otrávené a nevrlé, protože náše letadlo startovalo v půl pátý ráno!
,,Já ho zabim, uškrtim, rozsekám na cucky a pošlu poštou!“ brblala si vedle mě Yukiko a muchlala kousek papíru, který vzala bůh ví odkud…
Když byli konečně všichni cestující v letadle *koukala jsem se na hodinky bylo 6:30!!! Proč jsme sakra vztávaly tak brzo?!?!?!?! T_T*, tak jsme konečně vzlétly. Po pár minutách mě to v tom letadle začalo patřičně štvát, protože za náma bylo nějaký dítě, který bez přestávky ječelo! Nezbývalo mi nic jiného, než protočit oči v sloup a zapnout si na plný pecky I-pod. Jenže z toho byla zase na nervy Yukiko, protože si ho zapomněla a začalo jí štvát že já ho mám a ona ne *nakonec mi ho zabavila, prý ve prospěch státu a tak jsem neměla taky nic! -__-*.
Po TŘECH nekonečných hodinách s ječícím dítětem, jsme byly všechny rády že jsme odtamtud vypadly.
Stály jsme uprostřed letiště v Cape Mary a opravdu NUTNO podotknout, že tu bylo narváno. Každou chvilku do nás někdo vrážel. Yukiko *Cholerik, jak já,* to už nějak nevydržela, když jí jeden z kolem jdoucích skoro zlomil žebra, málem ho zabila. Nebýt duchapřítomnosti Alex a Zafir, dotyčný by už ležel v nemocnici s těžkým otřesem mozku… No ale nějak jsme se dostali z letiště pryč a teď jsme se sháněly po nějakém tom taxíku, který by nás zavezl do Kaleido star. Zafir z nás byla nejrychlejší, a asi potřech vteřinách jeden zahlédla. Ale háček byl i tady… Náš řidič byt totiž turek a nerozuměl nám ani slovo. Po dalších třech hodinách bloudění *a zacálovaní asi 200 dolarů -__- * jsme se konečně dostaly na ono místo, kde jsme měly být.
Došly jsme ke vztupu a zůstaly stát na místě.
,,Taky se vám tam tak nechce, a nebo jsem to jenom já?“ zaptala se Alex a civěla na nápis ,Welcome‘.
,,Neboj, cejtím to stejně!“ ujistila jsem jí a zvedla hlavu, abych si nápis taky prohlídla.
,,Já taky.“ Přitakala Yukiko a Zafir jen souhlasně kývla hlavou.

Po půl hodince jsme se konečně odhodlaly vztoupit dovnitř do budovy.
,,Chtělo by to najít šéfa…“ ozvala jsem se, když jsme se bezcílně potulovaly po chodbách.
,,Hmm… A co si myslíš, že asi děláme?“odpověděla mi Alex a koukala na dveře s nápisem ,WC Lady‘.
,,Tam ho nenajdeš…“ upozornila jsem jí.
,,Já vim! Jenom potřebuju na záchod!“

Ale cestu jsme nakonec našly. Zaťukala jsem na dveře a čekala na odpověď.
,,Dále!“ zavolal zevnitř mužský hlas.
Vztoupily jsme tedy. V křesle seděl chlápek asi tak kolem 40 let. Kromě něj v místnosti nikdo nebyl, tedy až na nás že…
,,Ehm… Dobrý den…“ Pozdravily jsme sborově.
Zvedl obočí. Páni tenhle týpek se nápadně podobá našenu říďovi, jestli pak nejsou příbuzný??
,,My jsme z Bluesheenu, prý jste chtěl pomoci s vystoupením…“ ozvala se vedle mě opatrně Yukiko.

Muž k nám vzhlédl.

Byl práve pátek, v Bluesheen byl nádherný den a právě tehdy si nás ředitel pozval do pracovny. Přesněji mě, Alex, Yukiko a Zafir.
Když jsme došli před pracovnu, zaťukali jsme na dveře a vešli jsme dovnitř. V křesle seděl nás říďa a opravdu dost přísně na nás pohledl. Tohle byl vždycky varovný signál, že bude zle…
,,My nic neudělaly!!!“ bránily jsme se svorně, než stačil otevřít pusu.
,,Ještě jsem nic neřekl!“ křikl na nás.
,,No my jen tak… Preventivně…“ zamumlala jsem potichoučku. S naším říďou nebylo radno si zahrávat. Byl přísný, byl mladý a byl… to blbec… Byl i docela hezký a měl pod dohledem celou společnost. Aby jste rozumněli… Byly jsme členy Fun-fair Bluesheen. Byl to zábavní park, ve kterém ale nebyla specializace. Mohli tu být všichni, kdo měli alespoň nějaké nadání, nebo alespoň chuť se zlepšovat ve svých výkonech.
,,Určitě chcete vědět proč tu jste…“ neptal se nás, pouze konstatoval…
,,No upřímně…“ zamumlala Zafir směrěm k nám, tak aby to neslyšel.
,,Majitel Kaleido star mi poslal dopis, jestli by jsme mu nemohli pomoc s jedním jejich vystoupením.“ Nachviličku se odmlčel.
My jsme se na sebe jenom podívaly, ale ani jsme nedutly. Kam tím proboha zase míří?
,,No to je sice pěkný… Ale co my probůch s tim?“ ozvala se Alex, když nikdo dělší dobu nic neříkal. Já byla ráda, že se na to zeptal někdo jiný než moje maličkost… A ostatní na tom byly asi tak jako já…
,,No, je to docela jednoduché… Vy jim jedete pomoct…“
,,Jo a to tam jako máme vytírat podlahu… Nebo jak myslíte tu pomoc?“ zeptala se ho zdvořilím tónem Yukiko. Pohlédl na nás, jako by jsme se zbláznily. *No ona by to mohla být i pravda, ale nebudeme to tady rozebírat, že… Každý nemusí hned vědět, že jsme zralý do Bohnic, co holky? ^^*
,,Ne, nemyslím, že tam budete vytírat podlahu!“ vysvětloval nám netrpělivě. ,,Myslím to tak, že budete vystupovat! A zkuste nám tam udělat ostudu! Jestli se sem něco donese, nemusíte se už vracet!“ řekl nám na rovinu. Hned po ránu takhle ostře? V duchu jsem se zašklebila, silný slova, ale pak? Skutek utek!
,,Chápete?“ zeptal se, aby řeč nestála.
,,No… Jo.“ Potvrdila jsem mu. ,,Ale je v tom menší háček…“
Zvedl obočí – to bylo přesně to slovo ,Jaký?‘ ani nemusel nic říkat, já mu rozuměla dokonale…
,,No šéfe… Vždyť víte, tancujeme street dance a break! Nejsmě žádný akrobatky, jako támhle Sora!“ upřesnila jsem a podívala se na holky vedle mě, aby mě trošku podpořily. Ty souhlasně přikývly. Pohlédla jsem zpátky na něj a tentokrát jsem zvedla obočí já, když jsem viděla, jak se na mě usmívá.
,,Ano, a práve proto tam taky jedete! Karlos mě výslovně pozádal, abych mu poslal tanečnice!“
,,Jo? A jste si jistej, že chtěl streetdancery???“ zeptala se ironicky Alex a zákeřně na něj pohlédla.
,,Řekl tanečnice… Jaký to se nezmínil!“ odvětil klidně a poslal nás si zbalit kufry.

,,Je to debil! Stejně to dělá jenom proto, aby se nás zbavil!“ těžovala si Yukiko a házela své věci do cestovního kufru.
,,Hele a víš že se mu ani nějak nedivim?“ přiznala jsem a vytáhla z podpostele taky jeden.
,,CO?!“ vyjekla Alexina hlava a vykoukla ze skříně.
,,No jen si to přeber! Třeba ten battle nedávno!“ vzpomínala jsem na naše taneční vystoupení s amatérama z Bluesheen.
,,Ale vždyť jsme vyhrály!“ hájila to Zafir.
,,No to jo! Jenomže k tomu battlu nemuselo vůbec dojít!“  řekla jsem a otevřela tu zaprášenou věc, které se ani kufr říkat nedalo.
,,Ale muselo! Ti nádivové ze Saranu se začali navážet do našeho Bluesheenu! Zasloužili si to!“ řekla Alex hlasem, jež nepřipouštěl žádné protesty.
,,No jo! I když o tom jejich znemožnění se mi zdálo ještě tři dny potom! Ach, zlaté časy!!!“ připustila jsem a vrátila se do oné radostné doby.
,, Jo, jenže to nemění nic na tom, že si teď balíme kufry a zejtra si to frčíme do Kaleido star!“ řekla nakvašeně Yukiko a flákla další tričko a bekovku do kufru. Všichni jsme si na ráz povzdechly.

Tudíš postavy, takže každýmu sem dám obrázek jak asi bude vypadat! Je jedno jestli je vám to podobný nebo ne! XD prostě to neřešte!
PS: rorry kluci ae jediný hezký kluky sem našla tyhle... Potom tam byli ještě další ale ti měli ocásek a kočičí uši...


Fussi-chan!


Shi-chan

Zafir-chan

SiSa

Scuroen- doufám že ti nevadí růžová! XD

Jun...sss

Alex

Kagome/Kurama - promiň tebe jsem přejmenovala na Yukiko...

Kris

Leo