Tak po delší době, další část a menší líbačka XDD
Néé nic jsem neřekla!
Věnováno Akyře! ^__~

S technikou… Něco mi říkalo, že tu nebudu sám, kdo se tak nějak liší od ostatních. Bezděčně jsem probodl pohledem paže, které mě dosud objímaly. Začal jsem se vrtět.
Nelíbilo se mi, že je  někdo takhle blízko. Cítil jsem se ohrožený a nechráněný.
,,Pusťte mě.“
Díky bohu jsem se s ním nemusel prát. Okamžitě mne propustil. Zvedl jsem se, možná až moc zbrkle, ale rovnováhu jsem zvládl udržet.
Došel jsem k botníku a pokračoval v tom, kde jsem skončil.
,,Co je zač ten… Kluk?“ ozval jsem se. Neměl jsem rád překvapení a taky jsem nerad začínal konverzaci, ale kdybych se nezeptal, byl jsem si jistý, že bych toho později litoval.
,,Riyu?“
,,Jo, ten.“
Slyšel jsem doktorův povzdech.
,,Riyu je kluk, který má velmi ráznou… obranu.“
Už ze začátku jsem pocítil, že volí slova velmi opatrně a hodně obecně.
,,A ještě ráznější útok. Díky, to už jsem zjistil.“ Odsekl jsem. Cítil jsem na sobě jeho pohled. Stále jsem se k němu však neotočil čelem. Další povzdech.
,,Nejsem ten pravý, který by ti to měl vysvětlovat.“ Řekl nakonec.
Zavřel jsem botník.
,,Jen to zkuste, myslím, že jsem dost inteligentní na to, abych to pochopil.“ Ujistil jsem ho chladně.
,,Hmm… Dobře,“ uznal. ,,Tak si představ, že máš moc ovládat těla jiných lidí… Čistě teoreticky…“
,,Ovládat… V plném rozsahu?“
,,V plném rozsahu.“
,,Bastard…“ zavrčel jsem. Mě nikdo ovládat nebude!
,,Ještě jsme bohužel nepřišli na to, jak se proti tomu bránit, takže zdejší nájemníci mají smůlu, tudíš i ty.“ Rýpl si. Bože, jak mě ten chlap štval… Konečně jsem se k němu otočil čelem.
,,A vy?“
,,Díky bohu uznává autority.“
Vyprskl jsem smíchy. Snad poprvé v životě. Ten smích byl sice lehce arogantní, ale byl to smích.
,,To jako vás?“ nepřestával jsem se křenit. Tohle mě fakt pobavilo.
Jeho pohled ztvrdl, čehož jsem si všiml, až když mě chytil za paže a přirazil na již zavřenou šatní skříň. Že si nebral servítky jsem poznal okamžitě, jak jsem si vyrazil dech při nárazu. Ruce jsem měl uvězněné vedle hlavy. Doktor byl nyní moc blízko. Zalapal jsem po dechu, ale sotva jem dostal do plic konečně trochu toho vzduchu, mé rty už byly uvězněny jinými. Chvilku mi trvalo, než mi to došlo, přesto jsem s tím nemohl nic dělat. Uvolnil mi jednu ruku a chytil mne za zátylek, aby mohl náš polibek prohloubit, což také udělal.
Tohle už by stačilo. Donutil jsem se v duchu k nějakému vzdoru. S jednou rukou se toho mnoho dělat nedalo, přesto jsem jí zapřel o hruď svého věznitele a podařilo se mi ho trochu od sebe odstrčit. Teď už se naše rty nedotýkaly, přesto jsme měly obličeje jen pár centimetrů od sebe. Na zlomek vteřiny  jsem v jeho očích zahlédl něco, co tam předtím nebylo… Chtíč? Ne to nebylo možné, tohle udělal přece jenom proto, aby mi zavřel hubu… Ne?
Pak už jsem z jeho obličeje nedokázal vyčíst vůbec nic. Cítil jsem jen mrazení, které mi přejíždělo po páteři a horkost, která mi pro změnu stoupala do tváří. Chtěl jsem sklonit hlavu, ale chytil mne za bradu a přinutil mě zůstat tak jak chtěl on. Znovu se ke mně přiblížil.
Zavřel jsem oči a cukl jsem sebou dozadu, takže jsem byl opět opřen o skříň za mnou. Neměl jsem kam utéct… Překvapivě…
Otřel se ústy o ty moje, zlehka, skoro jsem ho ani necítil.
Poté ode mě odstoupil. Odvážil jsem se otevřít oči, ale to už byl ke mně otočený  zády a kráčel k místu, kde odložil kufry.
,,To si takhle zjednáváte respekt u všech?!“ vyjel jsem nabroušeně. Otočil se ke mně s úsměvem na tváři.
,,Ne, ty jsi první.“ Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval: ,,Nikdo z nich nebyl tak drzý.“
,,Chtěl jste říct upřímný.“ Rýpl jsem si znova.
,,Odtrnulo ti docela rychle, Shinigami.“ Podotkl a narovnal se – nyní obtěžkán zavazadly. Hodil jsem po něm vražedným pohledem.
,,Copak jsem měl někdy nahnáno? Z vás?“
Přešel to bez odpovědi, jen se záhadným úsměvem.

Nevím kolikátá povídka marathonu to je, ale dneska by podle plánu měl přibýt ještě dílek Owena a Setta ^^

…A mně se naskytl pohled na potemnělou vstupní chodbu.
Výborně, můj život začínal dostávat scénář jako v pětihvězdičkovém hororu. Co víc jsem si jen mohl přát?
Těžko říct jak dlouho bych tam stál, kdyby mě doktor nepostrčil přes práh a sám, obtěžkán zavazadly, nevykročil za mnou a zavřel za námi dveře.
- Mimochodem jediný zdroj světla, takže teď jsme se ocitli v úplné tmě.
,,No výborně, to jste udělal moc dobře.“ Utrousil jsem kousavě.
,,Nepotřebuji světlo, abych trefil tam kam chci.“ Odvětil. Pak jsem ucítil jen lehký dotek na svém předloktí – to jak nahmatal mou ruku a ujistil se, kde jsem. A následně jak mě chytil za ruku a táhl mě temnou chodbičkou za sebou.
Málem jsem slítl, když jsem škobrtl o práh vedoucí z chodby do nějakého většího prostoru. Přitiskl si mě blíže k tělu, asi abych se vyvaroval dalšího pokusu zabít se. Okamžitě jsem se ho jak odstrkovat, ovšem zcela bez úspěchu – jak se dalo čekat.
,,Nešij sebou tolik.“ Varoval mě a táhl mě dál až k nějako stěně, kde byl vypínač, jak jsem zjistil později.
Doktor ho zmáčkl a všude se rozlilo umělé světlo ze zářivek. Stáli jsme v docela velké místnosti bez oken. Za námi byla chodba z které jsme vyšli. Po levé straně bylo několik dveří, když jsem se podíval na zem ležel tam purpurový koberec s černými vzory a kolem něj byly dřevěné parkety.
Podíval jsem se na pravo a málem jsem sebou škubnul leknutím. Na velkém dřevěném schodišti stál chlapec možná tak o rok o dva starší než jsem byl já sám. Upřeně na mě hleděl, což se mi ani krapet nelíbilo, zdálo se, že mě rentgenuje očima.
Bylo to nepříjemné. Doktor si ho všiml o chvilku později.
,,Ahoj Riyu.“ Pozdravil vesele a usmál se.
,,Ahoj doktore.“ Pozdravil ho rovněž ten kluk, ale pohled ze mě nespouštěl. Jakoby se bál, že když to udělá, zaútočím na něj.
,,Kde jsou ostatní?“
Pokrčil rameny.
,,Nevím, nezajímají mě.“
,,Ach tak.“
Taky bych nevěděl co na to říct.
,,A tohle je kdo?“ zeptal se Riyu a ukázal na mě prstem. ,,Nový přírůstek?“
,,Dá se to tak říct…“
,,Jak se jmenuje?“
Cítil jsem za sebou pohyb, to jak doktor pokrčil rameny.
,,Pak budeš mít šanci si to zjistit.“ Ujistil ho místo odpovědi a silnějším stiskem ruky mě upozornil, že by bylo dobré, abychom už pokračovali v cestě. Protestoval jsem pouze v tom, že jsem vysmýkl svou ruku z jeho dlaně. Už bez dalšího otálení jsme vstoupili do dveří, které byly nejblíže vypínači. V této místnosti bylo již světlo, byla tu obrovská okna s výhledem na zahradu, dřevěné parkety na podlaze, stejně jako v předešlé místnosti.
U zdí byly skříně a botníky, že by tu opravdu žilo víc lidí, než jsem předpokládal? Ve skutečnosti mi to mohlo být stejně jedno.
Doktor mi naznačil, abych si odložil, nepromluvil, což mi nevadilo. Došel jsem k jedné ze skříní a cestou jsem si svlékl mikinu. Uložil jsem jí tam, nejdál od všech svetrů, šál, bund a rukavic.
Právě jsem si vyzouval tenisky, když mě polil nepříjemný pocit. Strnul jsem v polovině pohybu a nebyl jsem shopen cokoliv udělat
Doslova jsem zamrzl…
******
Otevřel jsem oči. Nechápal jsem co se stalo, nevěděl jsem, kdy jsem oči vůbec zavřel. A ještě větší překvapení bylo, že jsem ležel na zemi uvězněn v cizím objetí. Polekaně jsem sebou škubl, ale paže kolem mého těla mě nepouštěly.
,,Klid, ještě lež.“
Až teď jsem si uvědomil, že ležím zády o někoho opřený. Zvedl jsem hlavu, abych se mohl podívat, kdo to je. Střetl jsem se s šarlatovým pohledem… Doktor.
Jakmile jsem k němu zvedl obličej, přistála mi jeho ruka na čele, zřejmě kontroloval mou tělesnou teplotu.
,,Co se to…“ začal jsem ale otázku jsem nestihl ani doříct.
,,Asi ses setkal s Riyuovo schopností.“
Zamračil jsem se. Takže v tom má prsty ten kluk? Jenže jak…?

Ták! Všichni zdeprimovaní sem!
Jenom, aby jste věděli, že na tom ještě nejste tak špatně jako náše hlavní postava...

A zase jsem udělal čest své přezdívce… Bohužel ne naposledy.
******
Ani jsem se nenadál a už jsem seděl v autě na sedadle spolujezdce vedle toho chlapa, který mi šel nehorázně na nervy.
Když jsem k němu nasedl, ani jsem se neobtěžoval pozdravit, on ostatně také ne. Beze slova jsme jeli ještě asi tak dvacet minut, než se jeden z nás odhodlal promluvit. A já to nebyl.
,,Příjemná sestřička, ta Rika…“  ani o mě nezavadil pohledem a věnoval se dál řízení.
Já se k němu taky neotočil a koukal dál z okna. Právě jsme jeli kolem lesa.
,,Hmm.“ Zamumlal jsem neurčitě.
Ano, Rika byla moc milá, připadala mi jako starší sestra.
Ale počkat!
Jak on sakra věděl, že se s Rikou  znám? Prudce jsem se k němu otočil, až se mi bezpečnostní pás, kterým jsem byl připoutaný, zařízl do kůže u krku.
Pak mi to došlo. Určitě je informován… Zase jsem se tedy uvolnil a opřel se o sedačku za sebou.
,,Cos jí řekl, Shinigami?“
,,Do mých soukromých rozhovorů vám nic není!“ odsekl jsem podrážděně.
,,Ale do záležitostí mé rodiny mi něco je, Rika je má sestra.“ Odvětil klidně a předjel auto před námi.
,,V tom případě se divím, že někdo jako vy může mít tak milou příbuznou!“ vyprskl jsem tu nejhorší urázku na kterou jsem se zmohl.
,,Ale aspoň nějakou mám.“ Stále ten klidný ton. Zkameněl jsem na místě.
To bylo hnusný, odporný, zákeřný… A bolelo to…
Moji rodiče se mě zřekli, jakmile jsem jim prozradil co vidím. Šoupli mě do nemocnice a rozhodli se chovat jako že žádného syna nikdy neměli. A když se jich ptali lidé, kteří mě znali, odpověděli, že jsem umřel. Že mě srazilo auto… Ale musím jim složit poklonu, byli důslední. Mám svůj vlastní náhrobek a prázdný hrob na místním hřbitově. Už jsem málem zapomněl, jak dlouho údajně ležím pod zemí… 8 let? Ale proč se vlastně rýpat v minulosti? S tou už stejně nic nenadělám… Dávno jsem se rozhodl, že se nanikoho už nebudu citově vázat. A rozhodně jsem to nehodlal měnit. Nestál jsem o to, abych se musel sbírat ze dna.
Otočil jsem se zpátky k oknu, na tohle téma jsem se už nehodlal s nikým bavit. Pohled z okna mě ale neuklidnil, zrovna jsme míjeli louku plnou balíků slámy. Nějak jsem si dokázal dát dohromady, že se vzdalujeme od města na konec světa, kde nebude nikdo, komu bych snad mohl uškodit předpovědí jeho smrti. Nejhorší na tom ale bylo, že tam budu zavřený zrovna s tímhletím individuem, které si hraje na doktora.
Může to být ještě horší?
******
Jestli to může být ještě horší, tak teď jsem v tom měl jasno. Za necelé dvě hodinky a půl jsme byli na místě. Jen co jsem vystoupil z toho zatraceného auta, chtěl jsem být zpátky ve špitále.
Stál jsem před nově postaveným domem, kde se v pohodě mohli vejít tak čtyři rodiny, a ještě mít domácího mazlíčka v podobě koně.
Zamračil jsem se, tohle má být vtip?
,,Co to má být?“ zeptal jsem se psychiatra, který se právě přehraboval v kufru auta a vyndaval zavazadla.
,,Tohle?“ zeptal se aniž se na mě byť jen očkem podíval. ,,To je tvůj nový domov.“
Domov…
Definujte mi slovo domov… No ať je to cokoliv, tohle to rozhodně není. Tohle je jenom barák uprostřed pustiny. Než jsem se zmohl k nějakému dalšímu pohybu, doktor už stál u dveří ověšen zavazadly. Vyndal z kapsy jeanů klíče, zasunul jeden z nich do zámku a dveře se s tichým cvak otevřely…

Uwahahaaa! Tak jsem tu! XD
Věnováno všem, komu se to líbí! XD

******
Vzbudil jsem se někdy v noci. Stále se mi ještě nevrátila všechna energie, kterou jsem vypotřeboval na nechtěnou vidinu.
Nebyla zas tak hrozná, viděl jsem horší, dá se říct, že toho psychiatra čeká rychlá a skoro bezbolestná smrt.
******
Druhý den přišel zase. Sedl si naproti mně, jako včera. Chvíli na mě jen tak koukal než začal se svým monologem. Poslouchal jsem ho jenom na půl. Vlastně jsem ho neposlouchal vůbec, zachytil jsem ztěží konec:
,,…Ať chceš nebo ne, zítra odjíždíme.“
Nenávistně jsem přivřel oči. Na tuhle místnost jsem si už docela zvykl. Denní světlo jsem neviděl od svých deseti let – když nepočítám malinký okno ne stěně za sebou – a nedá se říct, že by mi chybělo.
,,Co vlastně chcete?“ nepřátelství z mého hlasu bylo dá se říct nepřeslechnutelné a on přesto dělal, jakoby ho neslyšel. Na chvíli se odmlčel, než odpověděl:
,,Pravdu, Shinigami.“ Upřel na mě ledový pohled. Měl jsem co dělat, abych se neošil.
,,Proč jsi se včera zhroutil?“
,,Když vám to řeknu, necháte mě na pokoji?“
,,Možná.“
,,Tuhle odpověď neberu.“
Znovu se ke mně přiblížil a já se instinktivně stáhl ke stěně za sebou. Ani za nic jsem nechtěl zažít to co včera. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale nějak jsem vycítil, že se po mně chce natáhnout a stihl jsem uhnout dřív než se mě dotknul.
Rychle jsem se dostal do bezpečné vzdálenosti.
,,Nesahejte ma mě!“ zasyčel jsem nenávistně.
On toho ale nenechal.
Zvedl se ze židle, chytil mě za zápěstí a hrubě mě strhl k sobě. Byl to okamžik, nestihl jsem se ani připravit na útěk, když mě popadl.
Zavřel jsem křečovitě oči ze strachu před další vidinou, ale nic se nestalo. Slyšel jsem jen tlukot srdce svého věznitele. Byl klidný. Uvolnil stisk kolem mých rukou a objal mě kolem pasu. Otevřel jsem oči. Vidina tentokrát nepřišla, nedalo se to řídit, ale většinou se zjevovala při prvním fyzickém kontaktu s určitou osobou. – To ovšem neznamenalo, že by ještě nemohla přijít.
Ještě chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a začal se zoufalým pokusel osvobodit se. Jakmile muž přede mnou zpozoroval první známky vzdoru, uvolnil stisk a pustil mě. Okamžitě jsem se od něj odtáhl a zlostně na něj zíral. Nic na to neřekl a opustil místnost.
******
Zbytek dne proběhl v podivném klidu. Sestřičky můj pokoj navštívily jen jednou, a to když mi donesly večeři. Vždy chodily ve dvou.
Mezitím, co jedna pokládala tác s jídlem na stůl v opačném rohu místnosti, než jsem seděl já, ta druhá se odvážila přijít trošičku blíž než obvykle. Váhavě si sedla naproti mému lůžku a tiše spustila:
,,Zítra si vás pan doktor vyzvedne brzy ráno.“
Trochu mě překvapil tón, kterým to řekla a taky mě udivilo, že mi vyká. Byla tu nejspíš nová, možná proto se odvážila tak přiblížit.
,,Riko!“ zaječela v ten okamžik druhá žena a rychle jí odtáhla od mého lůžka do bezpečné vzdálenosti. Židle s hlukem dopadla na podlahu.
Jen jsem naklonil hlavu na stranu a zašklebil se na ně. Celá nemocnice ze mě měla nahnáno a já to moc dobře věděl. A taky se podle toho choval…

Nová povídka, no prolog...
Věnováno Aky, Tercze, Natali, Alex a samozřejmě Arlen.

 ,,Je to blázen!“ vřískala žena z vedlejší místnosti. Bylo jí jedno, že ji slyším. Ale mě to ani nezajímalo…
,,Uklidněte se přece!“ hrubý mužský hlas se pokoušel ženu uklidnit – nedařilo se mu to…
Cítil jsem její strach, cítil jsem i to jak přerývavě dýchá. Zajímavé, jak se člověk dokáže snadno vyděsit. Blížící se kroky mě přinutily zpozornit. Na chvíli se zastavily těsně za dveřmi, pak člověk vešel. Byl to muž.
,,Povedlo se ti dostat další do cvokhausu, gratuluju.“ V jeho hlasu jsem zaznamenal trpkost… a možná i… soucit?
,,Nedokážete mi pomoct,“ oznámil jsem mu prostě. ,,Tak proč se o to pořád snažíte?“
Neodpověděl.
,,Zítra tu máš další.“ Řekl než za sebou zabouchl dveře.
Pousmál jsem se. Ten chlap to nechápal…
Nejde pomoci někomu, kdo ničím netrpí…