Konečně se vyhrabala z postele, oblékla se, přehodila přes sebe koženou bundu a vydala se Siu hledat. Akariu byla snad všude, všude kam by Sia mohla jít. Vrátila se asi v půl druhý.
Nevrátila se, nenechala žádnou zprávu ani stopy… Bylo to jasné, někdo jí určitě unesl, a ten někdo už asi neměl chuť žít. Ale kdo by se jí chtěl pomstít?? Kdo by… - No ovšem – Yoko Kurama! Ten jediný měl důvod! Najde si ho a rozseká ho na kousíčky. Těš se Kuramo! *chudinka malej – a to je v tom nevině!*

Jedenáct večer, Akariu letěla temnou oblohou, věděla kam má namířeno – starý velký dům na kopci za lesem. Dvacet mil na sever. *vymlátila to z jednoho pašsráka heráku z Makai*
patnáct mil, Třeba jí neunesl on, čtrnáct mil, Co když ho napadnu úplně bezdůvadně? Třináct mil, Ale kdo jinej?Kdo jinej by se mi chtěl pomstít? Nikomu jinýmu jsem nic neudělala! Dvanáct mil, zavřela oči Sakra Sio… A ť jsi kdekoli… Já tě najdu! Musim! Jedenáct mil, Mám za tebe odpovědnost, z části je to i moje chyba že tě unesli. Deset mil, Z části? To určitě! Je to jen a jen moje vina!
,,Sakra!“ zaklela. Už viděla ten dům – vypadal opuštěně… Všude bylo ticho, tma a zima. Akariu letěla střmhlav dolů, ale v mžiku do něčeho nabourala a to jí odhodila zpátky do tmy. Co to? Snažil se zase vyrovnat let, u kterého stratila rovnováhu. Když se konečně povedlo jakž takž se udržet ve vzduchu, pomalu sestupovala níž a níž, až konečně narazila na to, co mělo znemožnit přístup do domu.  Ochraná bariéra! Ale dostat se přes ní bude hračka!  Vytvořila pár magických symbolů, pak mávla rukou a bariéra začala slábnout až úplně zmizela.
Snad tu nemá hlídací psy… přemítala když slétávala na zem.
Vloupat se do tohohle baráku bylo o dost složitější, něž kdyby chtěla utéct z Alkatrasu. Ale nakonec se povedlo… Konečně byla uvnitř. Všude byla úplná tma, proudilo tam pouze světlo z otevřených dveří. Ale proud světla začal mizet.  Akariu se otočila, dveře byly zavřené. T-lack! – A teď už i zamčené!
,,Neměla jsi sem chodit!“ zazněla do tmy ledová slova a rychle se blížící kroky Yoko Kuramy. Akariu kolem sebe viděla jen temnotu, musela se řídit sluchem… Yoko měl proti ní jistou výhodu, na rozdíl od Akariu se orientoval v pro něj známém prostoru. Kroky už byly nebezpečně blízko. *napínám, napínám…* Yoko ji chytil pod krkem a přimáčkl jednou rukou ke zdi, u které stála. Akariu se začala trochu dusit. Chytila oběma rukama Yokovo zápěstí. Ten sebou náhle cukl a pustil jí. Na místě kde ho Akariu sevřela měl spáleninu od ohně.
Rychle se sezbírala ze země. Tohle musí rychle skončit… Sepla ruce a začala do nich soustředit svou démonickou sílu.  Když už si byla jistá, že nastřádla dost energie, ruce rozevřela. Vyletěl z nich proud zářivého zlatého světla, které se sformovalo do fénixe. Záře z něj byla tak silná, že Yoko i přes stínění rukou, neviděl nic jiného. Akariu se mezitím rozeběhla proti němu a oplatila mu jeho velmi milé přivítání.
,,Tak kde je?
,,Nevím o čem mluvíš!“ odsekl Yoko, stále pořád oslepený září. Přimáčkla ho ještě víc ke zdi.
,,Unesl jsi Siu!“vyštěkla
,,Siu?“ nechápal Yoko, neměl a ni páru o čem to tu ta holka mluví. ZaŤala ruce v pěst.
Nedává pozor!  Yoko bleskově použil svůj vliv na květiny. Akariu od něj odtrhla květina 5 metrů vysoká a půl matru široká. Mrštila s ní o zeď a Akariu omdlela – Ve stejném okamžiku se rozplynul i fénix…

Tak jo no jelikož tuhle povídku mám předepsanou... tak vám sem kousek dám.... Jinak asi teď nebudu přidávat, protože toho teďkyn mám strašně moc... *a ktomu ještě nějakou vyrózu bo co... -__-*

Vytáhla pergamen z kapsy, rozvynula ho a začala číst. S každým dalším slovem začal pergamen podivně zářit, poslední slovo a Akariu ucítila v rukách nepříjemné mravenčení. Složila pergamen a čekala co bude dál. Nic jenom ticho a studený vítr.
,,Máš ho?“ ozval se za ní čísi hlas. Akariu se otočila. Byla to Sia, její kamarádka, vlastně její jediná kamarádka.
,,Sio! Co to – Ty jsi… No to snad ne!“
,,Ale ano.“
,,Proč?!“
,,Protože nechci, aby se ta věc dostala do špatných rukou. Ten pergamen není jenom o léčení! Je to příliš nebezpečné na to, aby ho někdo přečetl, mohlo by ho to zničit!“
,,A to mi říkáš až teď?!“ vyjela ostře Akariu, která si přála, aby to všechno byl jen zlý sen, jen sen nic víc!
,,Snad jsi -!“
,,Tak klid, šance že mě to zničí je 40 ku 100!“ snažila se uklidnit Akariu.
,,Jo? A kterej chytrák tě učil matiku?!“ zeptala se jí Sia kousavě.
,,Sakra, sakra, SAKRA!“
,,No tak, snad to nebude tak zlí!“ chlácholila jí Sia a objala jí kolem ramen.
,,A ajk mě to zničí?“
,,No máš teď v sobě příliš mnoho nové energie, která by tě mohla zabít, jestli se jí nezbavíš!“ vysvětlovala jí Sia. ,,Ale jakmile si na ní zvykneš, už by to mělo být v pořádku!“ uklidňovala jí.
Akariu vztala, vzala Siu za ruce a zamávala černými křídly.
,,No co, říkala jsi něco o zbavení energie, ne? Tak tě zvu na okružní let nad městem!“ vysvětlila, když postřehla Siin tázavý pohled.
,,Seš blázen!“
,,Jo, to já vim!“

,,A nějaký komplikace byly?“ vyptávala se Sia, když byly zase doma v teple.
,,Jedna jo, objevil se tam totiž Yoko Kurama.“
,,Yoko?“ vystřelila Sia ze sedačky a bleskově se přesunula na postel vedle Akariu.
,,A?“
,,A nic!“
,,Jak nic?“
,,Ježiši, ženská! Co si myslíš, že se stalo?!“
,,No…“ začala Siaa trochu zrudla. Akariu zvedla obočí.
,,No?“
,,Ale nic…“ mávla rukou Sia a zapla si rádio
Jsem desperát, který chystá atentát na všechny heliový MC, který nemám rád…
,,Tak jdem asi spát ne?“ nadhodila Sia. Sia měla nadání měnit téma neuvěřitelně rychle.
Jsem chuligán, lidi na mě volaj plicejní hlídky, ze včerejšků si pamatuju střípky…
,,Jo tak dobrou noc, a ať se ti zdá o…“ ušklíbla se Akariu.
,,O kom?“
,,No o kom tady celou dobu básníš?“
,,Nech si keci!“ odpálila s úšklebkem narážku Sia a hodila po ní polštář.
,,No jo!“ řekla otráveně Akariu a hodila jí polštář zpátky.
Jsem nekroman, nemocný člověk, který vykopává mrtvý těla z hrobů… Doznívaly poslední tóny písničky. Akariu se cítila hrozně unavená, loupež, která se málem nepovedla, je na jeden večer až až.

Když se  ráno Akariu vzbudila, bylo půl osmé. Otočila se a zamžourala na protější postel, ale byla prázdná. Hmm, třeba šla nakoupit…  Přemýšlela Akariu,převrátila se na druhý bok a spala dál. Devět hodin… Kde vězí tak dlouho?

Tahle povídka bude jenom taková vsuvka, aby jse se mi tu nenudili, než napíšu Enzai, Naruta nebo prostě to co mám nedopsaný...


Tiše jako myška se procházela temnými podzemními kryptami. Jistě na tom není nic divného – tedy nebylo by, kdyby už nebylo po provozní době. Důvod, proč se v tutodobu vydala do krypt, byl prostý – pergamen s rukopisem, který vzbuzoval ukryté schopnosti. *přesněji –schopnosti léčit* Lákavá kořist, není divu že jí nešlo odolat. A také nebylo divu že byl pergamen tak mizerně zabezpečený… Lidé neměli ani ponětí o jeho síle…
Několik leaserových senzorů, číselný kód a kamery – prostě hračka. Stačilo jen na pár minut vypnout proud a nikdo se to nedozvěděl, protože hlídači spokojeně chrupkali. Šla tedy temnou chodbičkou k elektrickému vedení, otevřela kryt a nacvičeným pohybem vypla všechny spínače. Kryt zavřela a dala se do pohybu. Temné chodbičky v podzemí byly jako bludiště, jenomže Akariu příprava nechyběla. Ten, kdo jí pověřil tímto úkolem, jí poslal mapičku, podle které snadno našla svůj cíl. Pergamen byl od ní jen několik centimetrů. Ale najednou se za ní ozval jemný hlas.
,,Tak nejsem jediný kdo o něm ví?“
Akariu stáhla ruku a bleskově se otočila. Někdo vykročil ze stínů, měl dlouhé, stříbrné vlasy a liščí uši k nimž určitě patřil i ocas – Yoko Kurama. Akariu věděla kdo to je i když se s ním v životě nesetkala. V Makai, odkud Akariu pocházela, to byl vyhlášený zloděj.
,,Hmm.“ Tohle jí ovšem trochu komplikovalo situaci, jestli je to opravdu Yoko nevzdá se bez boje, to by všem znamenalo, že by musela použít svou démonickou sílu, sílu kterou se před světěm snažila utajit… Ale možná to půjde i bez boje, možná dokáže být rychlejší a zdrhnout dřív, než vůbec k boji dojde. Ovšem z uvažování jí vytrhli až blížící se kroky.
,,Ty jsi Akariu, že? Ten nájemný zloděj, děláš pro toho, kdo dá víc!“ Na to, že Akariu nikdy neviděl, ji odhadl velice dobře.
,,Nějak se živit musím!“ odsekla místo odpovědi Akariu. Nehodlala s ním tady strácet čas, teď šlo o kšeft! Jestli získá pergamen – má vystaráno na dva měsíce, jestli ne bude ty dva měsíce hladovět.
,,To jistě, jenže ty chceš něco, co má větší sílu než si dokážeš představit! Radši běž od toho – natohle totiž nemáš!“
,,Jo?“ zvedla obočí. ,,A zabrání mi v tom kdo – Ty?!“
,,Jen když mi nezbyde jiná možnost!“ odvětil jí klidným hlasem.
Akariu na něj zůstala zírat s nenávistným pohledem v očích.  Neměla jinou možnost než se proměnit, buď to vyjde a nebo ne…
,,Fajn.“ Řekla potom klidně. Odstoupila od pergamenu, mírně sklonila hlavu a položila si pravou ruku na srdce, jako by mu chtěla vzdát podstu. Yoko se zatvářil zaraženě. Copak máš za lubem? Snažil se přemýšlet ale už bylo pozdě. Akariu už začala s proměnou. Něco jako bílý elektrický proud jí projížděl napřed rukama, pak celým tělem a nakonec jí vytvořil andělská křídla, která byla stejně jako zbytek její kombinézy, černá. Levou rukou rychle slouzla pod podstavec, kde bylo poplašné zařízení. Stiskla ho a čekala. Za zlomek vteřiny se ozvalo ječení poplašňáku. * no jo, Akariu je svině! ^^* Rychle čapla  pergamen a vyrazila vzhůru k prosklenému stropu. Jednu ruku si dala před hlavu, aby si jí kryla před nárazem.
Konečně byla venku, konečně jí čerstvý vzduch ovál tvář, konečně měla to co chtěla. O Yoka se už nestarala, jestli je opravdu tak dobrý, tak si poradí sám. Na nic už nečekala a vyrazila k místu, kde se měla kořist předávat. Když tam dorazila, měla ještě patnáct minut čas. Schopnost léčit by taky nebyla k zahození. Pergamen určitě dokáže působit víckrát. Přemýšlela tak, že cítila jak se jí v hlavě otáčela kolečka. Možnost volby je vždycky tak těžká! Tak a dost! Přemýšlet vážně bolí! Udělám to…